Brumov v díle Ludvíka Vaculíka

Letní stíny

Dostal jsem darem od spolužačky Mikuškové pohlednici Brumova z roku 1899. Vzal jsem ji do ruky, vyšel na kopec a pomocí určitých bodů - baňka na špičce kostela promítá se do úvozu za ním, hrana pivovarské budovy lícuje s dveřmi Mičova obchodu na náměstí - našel jsem v družstevním žitě stanoviště, odkud neznámý zasloužilý fotograf snímek bral. A pořídil jsem ten záběr po něm. On měl jasné suché počasí, já mlžnaté dusno, on jistě velký formát, já kinofilm, on důvěru v měnu, vládu, smysl své práce, já ani ne, ale i tak je srovnání užitečné; dnešní Brumov se oproti tehdejšímu topí v zeleni keřů a stromů.

To není tak dobré, jak si snad pomyslíte. Brumov se tehdy víc živil sám, když jeho orná pole se táhla vysoko do strání. Dnes žije hlavně z dodávek, ani pekař tam už není, ani mlýn, takže to žito, v němž jsem vydupal kolečko, odveze se všecko pryč. Také mléko místních krav, jichž je tu na hlavu míň, se kamsi odváží a jiné odkudsi dováží, a nejcennější pole zabraly činžáky a továrna, v níž se dělají stroje, které se vyměňují za stroje a trochu banánů jednou do roka. Všemi těmi čachry ztrácí se jakost práce, samostatnost pracovníka a nějaké zajištění obce pro případ války, krachu či přírodní katastrofy v místě velikých úřadů a jejich skladišť. To všechno bylo by třeba opravit, a co já v tom? Já jedině přijdu sem raději znovu, za jasného, chladnějšího počasí, se stativem, žlutým filtrem a jemnozrnnějším filmem.

Jsem na sebe už ale dopálený! Myslím, že jsem se octl v tom, do čeho se propadli renomovaní pesimisté všech zanikajících tříd, společností a kultur. Ani mým vlastním myšlenkám nechce se mi už věřit. Měl bych změnit vzduch, téma, nebo stravu, nebo co. Asi vymaluju kuchyň. Špatná doprava, hloupé školy a nefungující vodotrysky mě trápí, jako bych toho všeho byl mistrem za první republiky. Necítím rozdílu, či neumím si odpočinout v rozdílu mezi věcmi svými a obecnými. To není občanská ctnost, to je degenerace.

Například jsem promýšlel, jak bych si dal inzerát: "Zaměstnání v lese přijme samostatný muž, jenž, jda vždycky lesem a vida, co by bylo třeba udělat, ale nač nejsou lidi, pocítí často chuť udělat ot sám." - Blázne, řekl jsem si, takového člověka se nikdo dnes neodváží vzít. Nebo tě vezmou, a pak tě pošlou s pracovní četou na nějakou kalamitní práci, po níž zůstává v lese příšerná spoušť, a k tomu, nač nemají lidí, zas jim nezbudeš ani ty. Ale já jsem přeci přišel dobrovolně! začnu řvát. Já nechci motorovou pilu! Kde je dnes místo pro samostatného muže, ptám se. Jenom v blázinci?

Hledím na ten starý obrázek, kdy svah za kostelem nebyl ještě proříznut železnicí, kopec provrtán tunelem a kdy můj tatínek se pro tu práci teprv narodil, právě. Karpatská obec pod zříceným hradem zdá se suchá, bílá, kamenitá. Na náměstí se jistě, jak to ještě pamatuju, horkem loupají ranní kravince, lidé se, když je poledne, stáhli do kuchyní plných much z dvora, kde slépky dřímají v stínu šop, na kameni před prahem má kočka misku mléka možná a pes hledí zpod lavice vstříc tušenému vandrákovi, jenž se však s odraným kloboukem v oči opřel pod lipou o chladivý podstavec sochy svatého Jána, zatímco mladá Slovenka se s nůší borůvek na prodej složila pod sochu svaté Trojice a chladí si tvář i nohy vodou z kašny. V šerém průjezdě, jímž táhne pach záchoda, čeká dědinačka s chlapcem, který má třeba ovázanou ruku, na pana dochtora, až se naobědvá "massa", do čehož spadá i nutný krátký odpočinek toho tlustého muže na divaně, zatímco Holba od říky zvaný Cimbálek si odpočne po hadrovici na husami ozobaném trávníku pod olší, je-li poledne.

Tou dobou drvaři si zdřímli v stíhu bukové hory daleko nad obcí, cérky s konvičkami lezou po sečích za malinami, krávy si polehaly v okolí válovů pod Vrchem, zatímco pasák jistě hlaňá po hladkých kamenech planých třešní, aby se najedl drobných ptačinek, jež v podstatě beze změny vysype do večera někde v chládku za stodolou, protože jiný je ovšem stín stodoly a jiný stín třešně, jako dává jiný stín kraj smrkového lesa nad hradem a jiný alej lip za mlýnem, jako je útulně a teple chladivo v kolni s oštípaným klátem, kde se dvércami dívají kotrny čili králíci, kdežto nevlídně větrný chlad je pod kapavými stěnami tunelu. Už jsem psal o tom, jak jsem si v dloužícím se stínu vrb zlomil nebo za večerního tepla kuchyně, milého po létání bosky v trenýrkách, mlékem opařil ruku?

Začínám, navíc, nevědět, co jsem už napsal, a co ne. Mám vůbec pocit, že se opakuju, že jsem hloupě ustrnulý, že se mi nic nelíbí a nikdo mi nevyhovuje, že se bez znalosti a bez úřadu starám o věci, po nichž mi nic není, ačkoli nemám noviny. Snad bych měl změnit vzduch, písničku, stravu, nebo jméno.

Zatím na mé stanoviště v obilí padl obšírný stín, a jak přidusil hned barvy a obrysy věcí v záběru, zchladil i má srovnání a nesrovnání. Přes rybníky rozšuměl se les, a jak stín letního mračna velice zabírá kotlinu s městečkem a šine se do protilehlého svahu, až se nadlouho, pro velikou vzdálenost jakoby nehnutě, zastavil pod Kaňúrem na slovenské hranici, zjevuje se mi tušení, že najednou se ale všecko změní: bez nás, jen ze své povahy nebo z řádu otáčení zeměkoule prostě.

(Červenec 1982)

Podzim u nás

Ráno po nočním větru a dešti mě maminka obudila skoro, abych šel na cestu posbírat jabka. Cesta byla kamenně mokrá, na okraji pod bosou nohou měkká. Jabka, které spadly na cestu, se otloukly, spadená do pole zamazaly. Nejlíp dopadly, co dopadly do vody v příkopě. Voda v travnatém příkopě byla čistá a chladná, až mě z ní ozíbalo v nohy. Červivé jabka plavou víc. Jabka bylo třeba posbírat, než začnou lidé z Brumova chodit k vlaku či na pole a ludé z Návojné do kostela. Ta izoglosa vedla přes Lorencovu chalupu u závor. Stromy byly obecní.

Nejvíc bylo jablek panenských, potom kterási reneta a takové tvrdé zimní jabka, kyselé jak ščinec od slovesa scat. Donésl sem jich v tašce s pět kil, položíl ve verandě na zem, utřél si nohy a šél zas spat, a to na ukázku mého tehdejšího velice činného příčestí stačí. Maminka jabka přebrala, dobré dala na hůru do sena, červivé a natlučené rozkrájela do nápoje kozám. Tak každý deň, než jabka spadly nebo jich kdosi obrál. Zájmenný tvar "jich" neznačí tu druhý pád, ale je to takový vzhled pádu čtvrtého. Příklad: "V zímě zme potom - koho co - jabka jedli, až zme - koho co - jich zedli." V tomto se mýlí i úmyslní dialektologové, například Bělič.

Nápoj pro koze - koza podle vzoru duša - byla přisolené teplá voda a v ní pokrájená řepa, šupky od zemáků nebo ty jabka. Právě mi přišli povědět, že umřel Brežněv. Koze jabka měly velice rády! Ale my také, a tak si koza našla v trávě jabko, ale já jsem učul povědomý křup, otočil se, a když to bylo jabko, na které bych sám byl měl chuť, vytáhl sem jí ho z huby, raz. Při čtení zdá se mi to samému vymyšlené, ale neni, neni!

Za suchých barevných dní začalo padat listí a každý list při dopadu do listí ťukl. Potom přišel říjnový větr, lipy zahučaly, a ráno byla naše ulice po kolena v žluté závěji. Vzali jsme, já a naša Lida, měchy, cpali do nich list a vynášeli ho nad kolňu. My měli lipového listí! Pod hradem u rybníků padaly zas tak endemicky kaštany, v Dubníku žaludy, v hrázách plané hrušky a v restauraci u Formanů v neděli odpoledne kuželky. Barevné listy, lístky a lístečky byly ve všem a dostaly se všude, ještě dnes ty školní výkresy mám.

Dalším podzimním znakem byla volnost pastvy. Vyprovodil jsem kozy nad splav, a dojednav si s nimi na večer sraz, hleděl si svého. V listopadu směla se spásat už aj ozimina a strnisková jatelina, ale takové paséní, kdy se už odpoledne vyplazovala z potoka mlha, bylo přes divokost svých pasáků smutné. Jednou jsem na farském poli hleděl na měsíc v úplňku, a on se začal blížit a zvětšovat. Když už zabíral čtvrt nebe, zavolala mě ustrašená maminka dom. Šel jsem, s kozama, a vítal nás dřevěný kouř a světlo petrolejky. Těšil jsem se, jak si budu číst.

Raz jsem, právě asi v tento čas jak dnes, příďa ze školy vyhnal koze na rovinku u říky a nechal jsem jich - ty koze, ne těch koz! -, aby dělaly, co chtějí. Sám jsem šel hledět do vody. Pořád jsem ale slyšel mečení. Mečala to stará Ajna, stála a hleděla do daleka. "Co hledíš a nepaseš sa!" napomenul jsem ji, ale ona neslyšela. Jako by jí bylo teskno, ale po čem, nemohl jsem tušit. Dom šla s boky vpadlými. Pravil jsem to mamince a ona řekla: "Hm." Druhý deň to samé. Ajna zas enem mečala, smýkl sem ju provazem, enom se nahrbila a bylo jí to jedno. Kvečeru začala diametrálně létat po poli a přes říku, a než sem sa vyzúl, prča v tahu. Až od mlýna slyšel jsem její hlas. Ale kterou kozu měl jsem opatrovat dřív? Druhá zmateně pobíhala na břehu, do vody nechtěla. Přešel jsem teda vodu zpátky, zavedl mladou dom, řekl jsem to mamince a šel zas hledat. Byla už tma, v chalupách se za firhaňkama svítilo, a kde ještě na dvorku škomtaly potmě postavy s kýblama kol dobytka, pozdravil jsem a ptal se, ale žádný nijakou kozu neviděl. Vrátil jsem se dom, maminka vzala batérku a šli jsme obá. Kozisko jsme našli až na podměstí, vražené za fukarem mezi štangle opřené o plevník, a právě jsem se dověděl, že na místo Brežněva postupuje jakýsi Andropov. "Až půjdeš ráno do školy," pravila maminka, "zavedeš ju k Ovesníkom."

Ovesníkovy píšu s ypsilonem, protože to byly dvě babky, a nevím, jestli sestry či matka s dcerou. Obě chodily stejně omotané hadrama a obě se s puténkami vody stejně klátily. Tam jsem ráno Ajnu vedl, a ona se už po cestě jakoby rozčileně uklidňovala. Sotva jsem odchýlil branku do jejich dvorka, vmetla dovnitř. Jedna z babek vyšla, řekl jsem, jak se jmenuju, a ona řekla, abych si pro kozu přišel večer. Smrad u nich byl veliký. Ačkoli jsem věděl, že koza se ke košutovi vodí, aby měla kozlata, je zajímavé, že mě nezajímalo, jak se to má způsobit. Tím ostrým pachem? To považuju dodnes za nejmožnější.

Když jsem si pro naši bílou Ajnu došel, skoro jsem ji nepoznal. Byla dožluta uválená, celá zježená a jakoby aj pošlapaná. Zato jak příznivě se změnila po duševní stránce! Mírná a tichá, pokorná jak ovečka z jesliček cupkala podle mě. Úplně jiná bytost. Tak si představuju hříšnou duši po zpovědi a svatém přijímání, jenom nesmí smrdět jak cap. Za návštěvu dali jsme stříbrnou tenkou pětikorunu. Do čtrnácti dnů jsme to samé, jenom s menším poplachem, měli s mladou. Ta byla prvnička, na svůj rozháraný stav upozornila psaním básniček.

Tím vlastně končívalo podzimní pasení. Potom začalo pršet, nastalo bahnivo a do toho chlápal sněh. Rád jsem seděl ve škole. A začal jsem sbírat známky, přičemž Radoš Dittrich mě začal šidit. Ale o tom jsem už psal v Květech roku 1955 u příležitosti veliké výstavy známek a nové emise k I. celostátní spartakiádě, na níž jsem dokonce potom i cvičil...! Od té doby jsem poznal, že nejlepší jsou známky malé, prosté a pracovité: bez toho zadního lepu, na který sedají falešní filatelisté. Známky nezkorumpované obchodem, nezfamfrněné výtvarnem a nezblblé státní propagandou. Ale ty jsou čím dál vzácnější.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 2, číslo 11, listopad 1982.)

Jaro je tady

Mívám během měsíce dost podnětů k psaní, ale protože nemám potřebu, nepíšu, a když potom potřeba je, přebírám ty vychladlé podněty, a žádný už nemá naléhavost, účel ani vtip. To znamená, že vtip, účel a naléhavost ani neměly a že se to jen tak zdálo. Nevím, jestli jsem dospěl k takové moudrosti už, či upadl do takové únavy, respektivě lenosti. Myslím, že když dobrý a zkušený spisovatel chvilku vydrží a počká, přejde ho i tlustý román. Kožík bohužel nepočkal, anebo není dost dobrý. - To vojín Šerý v roce 1951 říkával v Horšovském Týně "respektivě" místo respektive, což mi bylo protivné. Náš politruk zas místo "hygiena" říkal "hyegena", a byl by proto hoden posměchu, kdyby mě nezmátl tím, že mi nabídl svůj byt, když mi měla na Velikonoce přijet manželka s děckem. Co je na člověku důležitější?

Chtěl jsem, například, psát o tom, jak mě bolí noha a co jsem při tom promyslel, ale trvá to už šest neděl, tedy jsem si zvykl, takže kde bych snad byl emanoval umění, nalezne se jen pár kleteb. Jaroslava Seiferta bolí noha už nejmíň od roku 1968, a on přesto píše o něčem jiném, takže i tuto látku pominu. Minulý týden vyšla jeho tlustá kniha vzpomínek Všecky krásy světa - k radosti nás všech, ale i k překvapení některých zasvěcenějších mezi námi. Kniha totiž nedávno vyšla v jednom exilovém nakladatelství, a to je případ ojedinělý, zajímavý právně i politicky.

Chtěl jsem také vylíčit, jak probíhalo a hlavně dopadlo soudní řízení o věcech, které mi z vlastní hlavy zabavil v lednu 1981 prostý poručík Bežuch. Tedy městský soud mi v hladkém jednání odňal všecko: i Seifertův Deštník z Piccadilly, psaný strojem, jenž však mezitím vyšel tiskem. A dokonce i strojopisný sborníček lidových písní z Kopanic. Závadná je, zdá se, už pouhá strojopisnost jakéhokoliv díla. A teď - co udělám? Mám to nechat tak, či to hnát níž, to jest k Nejvyššímu soudu?

Naproti tomu bych tu mohl, s odvoláním na jeden starší jarní fejeton, zaznamenat úspěch v jisté delikátní osobní záležitosti, ale to zas neudělám proto, abych na něj neuvalil péči intrikánů z povolání. Čtenář s dobrou pamětí by si určitě vzpomněl, kdyby postrannost té věci nebyla způsobila, že už dávno zapomněl, jak jsme na jaře, sotva oschla zem u zdí, hrávali ciby. Otevřené motivy je třeba postupně zavírat, proto dokončím popis té jarní hry: Jestliže se ti podařilo dostat "kotulák", což je železný koužek, na vzdálenost aspoň pídě ke kotuláku soupeřovu, vyhráls dvojku, jestliže to bylo na šířku palce, měls čtyřku, když se kotuláky dotýkaly, bylo to šest, a když se překrývaly, bylo to osm. Dvojka se platila knoflíkem od košule, čtyřka byl gaťák, šestka větší knoflík od kabátu a osmička znamenala buď pěkný veliký kostěný knoflík z mysliveckého mantlu, nebo zlatý knoflík z uniformy, nebo vůbec nějaký parádní knoflík, jaký nikdo v Brumově nenosil a neviděl. Číslice větší než dvě mohly se ovšem platit drobnými. Účelem hry bylo vtáhnout protivníka hluboko do hazardu, že odcházel s gaťama v hrsti. V naší ulici, jak jsem již před lety napsal, nejlíp uměl cibat Bohuslav Holba, zvaný Cimbálek, a právě jeho fotografie z té doby podařilo se mi před týdnem v Brumově získat! Takže čtenář, který se toho dočká, Bohuše uvidí a pozná, z jaké byl rodiny.

Paní učitelka je letos o jednu devadesátinu starší než loni, a je logické, že tak malý dílek není na člověku znát. To já jsem letos pro nohu nemohl vylézt do sítě zvané amaka, neúčastnil se výletu po hřebenech Vizovických hor a nedokázal odpovědět na otázku, která planeta se to jeví asi dvacet centimetrů západně od Měsíce. Kdo jste dočetli až sem, ani dál nečtěte, protože ode mne se nedovíte, proč zrovna Kubánci mají právě v Angloe zachraňovat ze zajetí šedesát Čechoslováků.

Stojím zas na jabloni a nemůžu pochopit stav světa. Vždyť je to chvíli, co jsem před rokem z této větve odřezával postranní odnož, a tuď tu větev řežu celou. Zase je jaro, a já v něm cítím už podzim nabitý steskem po jaru. Vzniká otázka, má-li to všecko smysl. Za těchto poměrů snad ani nemá. Ještě nedávno se varovně psalo, jak jsou ohroženy lesy, dneska už se přímo plánuje, kdy zahynou. Nic nikomu pevně nepatří, každému se může "podle zákona" cokoli vzít nebo zakázat: Bratranec Ludvik si před dvaceti lety koupil dům, protože nemínil, nechtěl a odmítal žít v činžáku, a teď mu fabrika ten dům násilně vykupuje a on dostane byt v činžáku. Tu fabriku byl Brumovu původně čert dlužen, a teď Brumov dluží čertu svůj život, půvab a zdraví. Na druhé straně však chudoba v Brumově bývala předtím velká, jak mi připomíná i fotografie Cimbálkovy rodiny. Takový tragický spor všek nemůže slabá vláda šťastně řešit; sílu vlády měřím totiž podle toho, jaký respekt si vydobude u jiných vlád, a ne podle toho, jak tiskne občanstvo.

Slezl jsem opatrně ze stromu, a když jsem vlek odřezané haluze, když jsem vzal do ruky sekyru, abych je rozdělil a posekal, a když mi to dobře šlo, pocítil jsem se někým jiným: letos dosáhnu věku, v němž tatínek umřel. Není to také zvláštní? A přišla mi na paměť písnička, kterou jsem od nikoho jiného nikdy už neslyšel. Byl to jenom dobový šlágr, sentimentální, on však ho přednášl vždycky heroicky věšteckým hlasem:

Ta naše Praha nezahyne
co svět světem bude stát
ta její sláva nepomine
a žádný nám ji nesmí brát
a kdyby si pro ni přišel
v plné zbroji celý svět
tu z miliónů úst by slyšel
za Prahu dám
za Prahu dám svůj život hned!

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 3, březen 1983.)

Černoši v Brumově!

Mám strach o Anglii. Byla to dosud rozumná země, v níž se nejhorší dějinotvorné vášně už vybily, sociální rozpory našly cestu pozvolného řešení a společenské instituce srostly se zvyky. Jako spoleh na greenwichský poledník, věřili jsem na anglický parlamentarismus... Tady jsem v létě skončil, a máme prosinec. Jsem zaskočen časem, svou neschopností a i tím, že "černoši" z Brumova zase zmizeli. Těžké téma však zůstalo.

V červencovém dopise od paní učitelky mě vzrušila věta, že "bofobof kopou šwenoěi". Dopis měl celou stránku a paní učitelka psala nadvakrát, protože ji přerušilo temné mračno, a také ukončen byl náhle, protože uprostřed letního odpoledne udělala se jakási "mpc" - noc. Jen za dokonalého slunce usedá paní učitelka ke stroji, natáčí po hmatu list papíru, položí ruce na klávesnici, hledí na matný bílý obdelník a píše. Píše jen díky tomu, že užívá desetiprstné metody, a já jen proto, že jsem se jí u ní kdysi také naučil, můžu její dopisy číst. Ovšem ruka na klávesnici se může posunou, to se stane každému, ale paní učitelka nevidí, co napsala, proto nemůže její polohu upravit.

Omyl v barvě pleti kopáčů vodovodu však určitě od paní učitelky nepochází. Jí to tak řekli. Nepřehled o širším přírodopise je u prostých Brumovjanů asi trvalý. Když se do naší ulice přistěhovali jacísi Klokovi, tak na jejich Jožina povolávala na pastvě intelektuální spodina takto: "Africký Klok, africký Klok!" Vysvětloval jsem, opravoval, až mi bezmocí spadly ruce: "Vy blboni evropščí!" A ještě teď si umím vyvolat hnus, jaký jsem pocítili nad tou ireparabilní imbecilitou, jež se mě jadnou zeptala, zda by se s námi, indiány, směla hrát na "čérňochy"!

Brumov je bohužel obec už zkažená. Nebudu se vracet k příčinám a průběhu a nebudu ani valit všecku vinu na tamější funkcionáře. Nejednal jsem s nimi, však by se báli se mnou mluvit, nemůžu tedy splnit své požadavky na novinářskou metodu. Můžu však plakat při pomyšlení na ten městys, ale ani to nedělám, protože s lítostí víc nad sebou než nad ním cítím, že mi přece jenom už odpadá od srdce. Poslední ranou bylo vražení vysokých paneláků do rovinky u potoka, kde buďto měla zůstat úrodná pole, nebo být vymyšleno zelené společenské prostranství s valašskými domy po okolních svazích. Vymyslet veliký valašský dům, který by se dal průmyslově vyrábět a montovat, to byla příležitost pro krajové architekty, dát jim ten úkol byla povinnost krajových hospodářů, ale protože jsou to všichni jenom ptrpco ptrpl §, ztratil Brumov na ceně.

K betonovým kvádrům přišel Brumov tak, že využil nešťastné náhody: byly kdesi vyrobeny, ale obec, kam měly přijít, neměla připraven pozemek. Teď tam domy stojí snad pět let neobydleny, protože obec nemá vodu. Ta se musí přivést až z Beskyd nad Vsetínem, to je třicet kilometrů, a kdo to vykope?

Předně si myslím, a to je definitivní, že žízeň nesmí být větší, než kolik je vody. Taháním vody pro nadbytečné lidi až ze Vsetína stáváme se na Vsetínu nebezpečně závislými: může nám diktovat, může nás dokonce zaplést do svých válek s Trenčínem přes naše hlavy! Krom toho je vypozorováno, že žízeň na cizí vodu se může zvrhnout v žízeň na cizí území. Dále je přirozené, že obec jakéhokoli řádu má právo jenom na to, co si sama udělám, krom věcí, jež udělat zatím nedokáže, ale umí si na ně vydělat. Proto můžeme stavět cukrovary v Asii a doufat, že to znamená její rozvoj, ale nemůžeme si na tahání vlastní řepy z bláta volat Asijce, protože to je veliký náš úpadek!

A je to starý otrokářský skutek, tvářící se jako internacionální spolupráce, je to kažení vlastních dětí, zbabělé posluhování obyvatelstvu, průkaz špatné předchozí politiky, důkaz mravního rozkladu a projev žádného zamyšlení nad budoucností světa. Když jsem v pražských kanálových výkopech prvně uviděl neznámé tmavé lidičky velikosti známého českého krumpáče, styděl jsem se nad jejich hlavami jít. To už nemáme žádný další cikány nebo Slováky? Po několika krocích mě však přibila k zemi otázka: kde jsou Češi, kteří se k ničemu jinému nehodí? Nemohla se tak najednou změnit skladba genetických vlok v populaci! Krom toho všecko svědčí o jejich existenci a působení. - No ovšem: pronikli na místa, odkud si můžou za sebe zjednat Vietnamce.

Ať si nikdo nemyslí, že nevím, co ví on: prolínáním národů vznikla Evropa, smíšením ras Amerika... Stalo se však dobře? Je to pro štěstí, že nad rozličnými kulturami (ways of life) prosadila se ta jedna? Dneska se zřizují útočiště pro zbytky mizejícího života rostlinného i živočišného s nadějí, že budou zachráněny pro další rozbíhavý vývoj. Proč lidská skupina nesmí žít jinak? "Smíšením národů a ras ke šťastnému jednotnému lidstvu!" zvolá demagog. I kdyby nás globální smíšení lidí mělo jednou uchránit před válkou mezi bílými, žlutými, černými, nezahyneme daleko dříve ve válce za moc a pohodlí tlustých, líných a blbých?

Turci spokojení v Německu - jak prospívají tureckému hospodářství? Alžířané ve Francii - kdy uvedou Alžír do poměrů, v jakých se jim líbí? Černoši v Anglii - nezkazí její řád dřív, než se surové africké režimy zlepší? Nenechme si namluvit od nevinných sciencefixlerů, že unifikované lidstvo, v němž musely napřed být vyhubeny odlišnosti, bude mít větší pochopení pro život jiných světů. Netvrdím, že pro svůj správný názor užívám vždy i správných argumentů. Měl bych ty věci poznat víc z osobní zkušenosti. Zneklidněn doléhajícím řevem světa píšu o čemsi, nač dobře nevidím pro temné mračno, jenž nade mnou instalovali kopáči kanálů, míchající národy s rasami.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 3, číslo 7, červenec 1983.)

Zpráva od Holého vrchu

Když jsem se před měsícem povzbuzoval ke psaní jarního fejetonu, obcházel jsem dotyčnou krajinu. Na jednom místě se přede mnou široce roztáhl starý východní horizont navršený těžkou horou. Byla zdánlivě blízko, se svou lesnatou oblostí, a zdánlivě vysoko, se svým sněžným polem. Pocítil jsem divokou chuť vydat se na ni. Zároveň jsem však pocítil, jam mě už bolí kolena. Uložil jsem tedy Ondrášovi, protože právě vedle mne stál, aby tam zítra šel za mne. Myslím, že člověk, jenž nechce ztratit své panství, má je dobře předat svým následníkům. Prohlašuju teskně, že následující řádky je třeba brát jako mé.

Při rozdělování domácích povinností bylo mi zadáno podat zprvu, jak to nyní vypadá na Holém vrchu a v okolí. Chtěl jsem protestovat: proč já? Těžké úkoly u nás přece řeší Janek, já zase vykonávám těžší práce. Uvědomme si však, že Holý vrch leží asi 830 metrů nad mořem, tak jaképak protesty. Správné by bylo Janka na Holý vrch vynést, ale to se po mně nechce, snad se zprávě taková důležitost ani nepřikládá. (Jak známe ze života, někdy jsou však zprávy nosičovy přinejmenším krevnatější než zprávy neseného.)

Jde o to, aby zpráva byla suše podobná pravdě, a nikoliv chvějivě zamlženým obrazem složitých vztahů Holého vrchu k autorovu nitru. Snad se dá říci, že tyto vztahy jsou v průběhu roku u uvažovaného autora v podstatě zaléčené. Zabolí pouze koncem každého měsíce, a nejvíce bičují v pozdní noci kolem třetí stránky. Všemu tomu bude, myslím, moje holá zpráva dobře čelit.

Je sobota 17. března asi devět hodin dopoledne. Sedím na oschlém drnu ještě téměř při patě Městské doubravy (564 m), ne víc než čtyřicet metrů nad Brumovem. Těsně za mými zády se do čtyřmetrové výše tyčí kříž božích muk a daleko za mými zády, dosud v oparu a nedohlednu, se kdesi tyčí sám Holý vrch. Dřevěný kříž dnes opuštěně zavazí jistě uprostřed pole. Nezastaví u něj ani vzácný pocestný, cesta jde jinudy. I pole mizí v mlžném oparu za mírně vypouklým vrcholem Městské doubravy. Podrobně vidím každé auto, které projíždí rušnou brumovskou silnicí, vidím každého člověka, který tuto tepnu opatrně lemuje, ale neslyším vůbec žádný lomoz ani zvuk. Je úplné ticho, nepípne ani pták. Nikde nezurčí ani pramének vody, krajina je mdle suchá. Na smotného člověka vprostřed pole u kříže jde smutno.

Připomínám si včerejší vycházku, kdy jsme s tatou zašli také na hřbitov. Snad je tam místo, kterému bychom správně měli jednotlivě v chronologické posloupnosti přináležet. Ale abychom nebyli překvapeni - domýšlím teď, jak člověk u kříže domýšlet má. Rozkládám mapu, její šustění má chmuru zaplašit. Ano. Od paní učitelky jsme vyšli na hrad. Potom po vrstevnici Židáků přes Uhlové na židovský hřbitov. Někde ještě ležel sníh, jinde byly po louce rozhozené bílé granulky hnojiva. Kromě několika lokalit stárnoucích bledulí ještě nikde nic nekvetlo ani nepučelo. Asi na třech místech tata přeci jen objevil několik zelenoučkých lístečků petrklíčů neboli kropáčků. Od židovského hřbitova jsme sešli k Centnerově pile a přes Uhlíčky stoupali an jižní část Sucháně. V zemi pod námi se nalézal návojský tunel. Někde jinde zas možná ještě dnes leží zbytky betonového drtiče kamene, jež tam ležívaly už v době četných koz a jejich ogarů. Zlézáme jihovýchodní stráň Sucháně. Les tu zdálky vytvářívával podobu lišky. Dnes je tato podoba dobře zachovaná na mapě Hostýnských a Vizovických vrchů z roku 1981. Podle jejích informací je v Hodňovské dolině lokalita razilky smrduté (Aposeris foetida Less). Ale Holý vrch se na mapu už nevešel. Však také!

Ještě nedávno lopotná kultivační činnost člověka vane odevšad, ale i kdybys dlouho čekal, nepotkáš ho. Pokud nemluvíš sám se sebou, příliš silně, můžeš uslyšet hlas jeho televizoru. Lidé se tu už ani nemohou podezírat z různých pychů na cizím. Svobodně osamělí se stáhli do svých příbytků. Odtud sice vyrážejí v neděli auty ke známým třeba až za Horní Lideč. Blízko železniční zastávky Návojná podcházíme trať a za chvíli z boku pronikáme na území Řehonůřky. Pár metrů za brumovskými chalupami se po částech odhalují podivně romantické útvary, které kdysi vytvořil člověk, nedávno opustil a zase ponechal přírodě. Prohlubně vzniklé vytěžením nějakého materiálu se nejprve proměnily v pastviny a dnes znovu neproniknutelně zarůstají. Divoké nové lískoví naráží na starý ovocný strom, jehož koruna zbytnělými vlky během dvaceti let rozbujela zdravou silou do podoby divokého starce. Starci nachýlili hlavy k sobě, ruce si podali, korunu do koruny zapasovali. Tady na Řehonůřce se dá znovu blbnou, a mnohem svobodněji než kdysi. Tady bych jako malý Sudkův epigonkret mohl mnoho let střamlat stativ, a nikoho by to nepohoršilo a pořád by mě to bavilo. Tady se nám konečně podařilo vzniknout něco, co bude dozajista k prospěchu budoucího člověka. A což teprve Holý vrch! Z Řehonůřky vede naše cesta přes chochol starých smrků na Sv. Anně, okolo její kapličky do Hodňovské doliny. Na území označeném kose postaveným čtverečkem voníme ve vzduchu razilku. To už jsme na cestě. Dáme-li se vlevo, vede na Holý vrch, dáme-li se vpravo, půjde to snáz. Po krátké úvaze se k Holému vrchu obracíme zády a klesáme Hodňovem tváří k zapadajícímu slunci, směrem ke hřbitovu, kde vycházka končí. A což teprve sám Holý vrch! Na mé mapě už není! Skládám ji, vstávám od kříže a v obavách pohlížím k nebi, není-li už pro tak dalekou cestu i slunko příliš daleko.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 4, duben 1984.)

Čí je svět

O světě rozhodují vlastně podřadní lidé. Všelijací lajdáci a nevychovanci způsobují nad námi všelijaké hlídače; zloději a vrazi nám zřídili sbor četníků a detektivů; vládychtivci, kteří by se neudrželi v úřadě z naší důvěry, uvalují na nás tajné policajty, udavače a ředitele. A tak my, co nikdy ani neodhodíme na louce igelit, nesmíme si na místě, kam večer v krajině dojdeme, postavit stan.

Neukradli jsme ani svíčku, a přesto všecky kostely nacházíme zamčeny. Ani představou neútočíme na území či majetek jiného národa, a přece podstupujeme léta ponižující trápení v armádách; ale samozřejmě se ani nechceme nechat ovládnout a oloupit zlými sousedy, a přece si nesmíme vzít zbraň domů.

A všude proti nám zvedají ploty; železné, dřevené, písemné. Volná chůze i volné jednání mají pořád méně místa. Je prý to následek přibývání lidí. Ale! Byl ochromen smysl pro odpovědnost bez dozoru, zkažena výchova vychovatelů, omřáčeno obecné svědomí. Proto neúčinkují takové nástroje samosprávy, jako bylo veřejné mínění, dobrý zvyk, stud nebo váhání před hříchem. To kazí i povahu plotů: majíce chránit objekt před škůdci, často skrývají, jak se v objektu organizuje škoda.

Dověděl jsem se o starém lomu s jezírkem a jel se tam podívat. Na polní cestě stála tabule VSTUP ZAKÁZÁN. Podpis - žádný. Kdo a jakým právem? Tak to akorát ne! Kdyby tam bylo podepsaný ředitelství lomu, věděl bych, že ještě cosi lámou. Kdyby OÚNZ, poznal bych, že se o mne bojí. Lom spadal několika lahodnými plošinami do hloubky s půvabným jezírkem. Na protější straně jsem viděl několik stanů a stožár s jakousi vlajkou. Na nejnižším stupni několik lidí sledovalo dva žabí muže kroužící ve vodě kolem barevné bójky. Pochopil sjem, že tu zrovna cvičí potápěči. Nevadí, přijdu jindy. Mé smíření zničil zas výsměch té tabule: Už to víš? Na výjimku a s organizací smí se všecko!

Jednou jsem šel na oběd k Černému koni ve Vodičkově ulici. Měli tam volno, ale ve dveřích nápis: Počkejte, prosím, vrchní vás uvede! Když se objevil, poukázal ke třem lidem, kteří zrovna scházeli za mnou po schodech, a pravil: "Usadím vás s těma pány." Ve mně se zvedl takový odpor, odpor až k RVHP. "Budu sedět sám u tamtoho stolu pro dva," řekl jsem a vešel. Já nechci - vysvětloval jsem pak v duchu, a provinile, tomu číšníkovi - já nechci poslouchat, o čem mluví ti tři páni, chci myslet na svou věc, na svou! Ta však už byla vytlačena věcí RVHP.

Konečně prý uzavřeli horské stezky v Tatrách. Smí se tam jen dva měsíce v roce a snad prý jen s průvodcem. Ochránci přírody si to počítají za vítězství, a zatím je to dovršení roztržky mezi člověkem a horami. Začala tím, že se v horách postavily pro podřadné lidi hotely, asfaltky a lanovky, a končí tím, že konečně smíme v horách sedět v hotelu. Hory mají být - to je přirozený horský řád! - otevřeny po celý rok, zvláště za mrazů a plískanic, a to pěšky od úpatí; s možností udělat si v závětří na označených místech ohníček a postavit stan.

V Rožnově, jak známo, dělají televizory. Teď mají zavést výrobu barevných obrazovek, tím se otráví Bečva, proto hygienici, ochránci přírody, dokonce okresní národní výbor vznesli odpor až k české vládě. Ta rozhodla, a nikoho to nepřekvapí, takto: výnosná výroba se zavede hned, nevýnosná opatření na ochranu vody se dají do plánu. Kdo neví, co je prvnější, zda řeka či televizor, kdo se o tom potřebuje rozmýšlet, ten je podřadný! Ono sice, hm, barevný televizor má i Jan Trefulka z Brna a Mes-haba z Čertoryj; ale ti neznají technický problém, ten morální jim není svěřen, jsou jako my ostatní se svázanýma rukama vedeni do zkázy tohoto pěkného barevného světa.

Je to neštěstí mít organizaci a úřady na ochranu zdraví, přírody a stavebních památek, místo toho aby všude byli lidé, v jejichž každém rozhodování by úvaha o celku světa byla už zahrnuta. V roztržené odpovědnosti vždycky vyhrají lidé, jejichž myšlení je zkřiveno obchodem a ziskem, opičením a módou, prestižním pudem a strachem o místo... Takoví třeba i přijmou pěkný zákon, ale budou z něho pak ukrajovat, kde to půjde. Rozhrňte dneska zeleň některé tzv. chráněné krajinné oblasti či národního parku: co v ní najdete jak slimáky v trávě? Papaláše a lampasáky, kteří tu okolní zkázu organizují. Slyším-li slovo - já tu asociaci risknu - slyším-li slovo ochrana přírody, vrhám se do křoví a lámu si klacek!

Vedl jsem své přátele na brumovský hrad. Vyjda ze zatáčky nad pivovarem, ostal jsem jak praštěný: podél rybníků železných parkový plot. Nemohl jsem to hned ani přijmout do zraku. Hráze rybníků vždy tu byly přicloněny lesem, ale i jistou tabulkou: každý věděl, že z té vody pivovar vaří, přečetl si, že vstup na hráze je zakázán, vstoupil na hráz..., ale smysl zákazu skoro každý cítil: nemočil do vody, nekoupal se v ní, nepustil do ní krávy. Bylo to jedno z nejlepších míst Brumova, cíl svátečních špacírů, kousek dávnější panské romantiky, jejímuž kouzlu byl vystaven rolník vedoucí tudy kravský potah i jeho žena pádící za ním s hráběmi a uzlem jídla sušit seno na Hlaváči. Dověděl jsem se, že tu byl nařízen dokonce třímetrový plot, se špicemi ven zahnutými a ostnatým drátem navrchu, ale národní výbor to usmlouval takto. A důvody plotu? Aby tam někdo například nehodil zdechlinu, aby si tu traktoriské například nemyli stroje... Teda lidé nejnižšího druhu, jací jsou tu snad tři - nebo třicet? -, právě zřídili pro tři tisíce ostatních další plot.

Být tak pánem na Brumově! Dal bych to zařídit spravedlivěji i laciněji! Dal bych takové lidi přivléct na hrad a vysázet jim pětadvacet ran holí. Je to zastaralé? Tak bych si tu, ano já bych si tu zřídil takový výzkumák: přiváděli by mi sem takové lidi z celého bývalého brumovského dominia a já bych zkoumal, kolik ran holí pomáhá.

(Publikováno v samizdatovém časopise Obsah, ročník 4, číslo 6, červen 1984.)

ROZSUDEK

Nakonec jsem pro toho Klause nehlasoval. Volil jsem v Brně a tam ho neměli. Místo něho mi podstrčili jakousi paní, za kterou neodpovídám.

Drobným gestem odbyl jsem volby a vyrazil s Břetislavem Rychlíkem do Brumova, ukázat mu svou krajinu, protože ji chce potřebovat do svého pořadu v televizi.

Nejlepší, obřadný vstup do mé krajiny je od Luhačovic a Slavičína: na vrcholu cesty mezi Jestřabím a Štítnou se já v každé roční době, za každého počasí i režimu zastavím a hledím! Nad mělkou dolinou se tiše vlní monumentální panoráma Bílých Karpat. Uprostřed je Holý vrch, ten valašský strážní kopec, od něhož vpravo klesá terén k průrvě Vlárského průsmyku. Vlevo hradí obzor táhlý hřeben Kaňúru, za nímž vyhlédá, už ze slovenské strany, temný oblý Kobylináč. Scenerie je tu lučnatá a lesnatá. Odnikud neslyšet žádný nepřirozený zvuk.

Obcházeli jsme tu s Břetislavem R. dva dni. Vykládal jsem mu ani ne tak fakta jako mysli, svoje. Například, že tato krajina není jenom náhodným výtvorem geologie a času, ale že je to vědomě komponované dílo: vždyť vypadá jako cíl!

Ten dojem vynikne, když se otočíme zpátky a uvidíme rozdrobenou pahorkatinu beze smyslu, ten materiál, jaký mají všude. A zatímco toto a další jsem vykládal, dole běžely ty volby.

Na kopci u kaple sv. Anny, naproti hradu Brumovu, vzpomněl jsem si na jedny obecní volby před válkou. Zvolili si tu za starostu Fojtíka. Ten proslul klidným a snášenlivým úsudkem. Rozsuzoval prý takto: "Aj tak sa može, aj tak sa može!" Hlavně však dal holé obecní hrby osázet stromy v kraji cizími, třešněmi. Je to neuvěřitelné, ty stromy jsou tu, mohutné, a právě po nich lozí děcka, třešně začínají zrát. Když jsme se večer snížili k obci, do-věděli jsme se od přátel, jak dopadly volby: dopadly kupodivu líp.

Ale vrátil jsem se do Prahy, a co slyším: Naši poloviční a čtvrtinkoví vítězové se už zase hádají, kdo s kým nechce dělat, protože ho nesnese. Tak vy nás už zas míníte otravovat svými pýchami, uraženinami s odstínky svých charakterů? Tak vy jste se nepoučili? Jestli někdo vyhrál ty volby, jsou to občané, kteří vás dokázali překročit. Vy se teď někam zavřete se svými jedy a bez průběžných informací se buď požerte, nebo vylezte dohodnuti a s lidskou tváří. Vy teď máte sestavit rozumnou vládu. To je nejenom váš úkol, je to váš rozsudek, který jste si zasloužili.

23. června 1998

Kapr

"Mluvíte mi jako z duše," napsal mi čtenář z Hradce Králové. Mínil tím moje pořád stejné a časté kritizování státu i občanstva, jímž se nic nespraví. Ale snad je jakýsi užitek v tom, že duše některých mnohých čtenářů cítí satisfakci.

"Stav mnohých duší," píše čtenář, "připomíná rakovinu: postupuje, příliš nebolí, až najednou je konec. V celé společnosti vládne hon za penězi a pomalá ztráta slušnosti."

Na třech stranách ručního dopisu vyjmenovává všecko, co my slušnější odmítáme, ale nemůžeme před tím ochránit už ani své děti. Například když prý jde kolem trafiky a vidí vystavené časopisy, představí si, že by se teď vedle něho objevila maminka, a stydí se. Tak toto je přesné! Já často přemýšlím o tom, jak hloupé a marné je psát zákony proti některým věcem, a že lepší by bylo rovnou zakázat blbce a sprosťáky.

Ten muž je jedním ze statisíců lidí, kteří vnímají rozvrat makrospolečnosti, promiňte ten výraz. Ale možná nemají, jako já mám, příležitost poznávat i mikrospolečnost: ten život v obcích, jak ožívá kulturní práce, budí se vědomí dějin. Teď jsem viděl zříceninu našeho hradu Brumova, kdysi odsouzenou sesypat se do potoka: jak ty trosky upevnili, rozšířili, prohloubili, ba bude otázka, jestli tu kdy takový hrad stál. Já jej na Mikuláše viděl osvětlený jak nějaké hradčany!

Ten muž z Hradce Králové byl nedávno vystaven nemocničnímu ošetřování. Popsal je tak, že se mi nechce věřit. Ale dá se mezi doktory čekat i všelicos, když víme, jací prokádrovanci směli jít kdysi studovat. Teď ho postihlo něco zase typického, liberálně demokratického a tržního: deset let před důchodem ho vyhodili z práce pro "reorganizaci podniku". To poté, "co pan ředitel se svou smečkou rozkradli podnik, postavili si vily".

Podívejte se, jakou duševní první pomoc si ten muž poskytl: "Šel jsem na ryby. Za město, kam jsem chodíval jako kluk. Nahodil jsem pruty a opřel se o olši. Klid rušil jen děsivý provoz na blízké silnici. Díval jsem se střídavě do tůně a na ten shon kšeftů, a sotva jsem stačil zachytit jeden z prutů. Na pokraji infarktu jsem vytáhl kapra 65 cm. Uložil jsem ho do vezírku. Zatím vražedný blázinec na silnici vzrůstal: troubení, předjíždění... Udělalo se mi špatně. Chtěl jsem se vrátit do dětství. A u kořene vrby ležel veliký kapr, věděl, že ho zabiju, přestože máme v lednici řízky."

Já v této příhodě poznávám podobenství, poučení a duchovní radu. "Najednou jsem otevřel vezírek a kapra pustil. A udělalo se mi hned dobře a já si pískal koledy," píše pan Luděk Müller.

16. prosince 2003

Evropan

Náhodné sáhnutí do knihovny přivedlo mě k jedné myšlence o Evropě, která možná nikoho nenapadla. Sáhl jsem na knihu, která je novým vydáním mé dobrodružné četby z dětství. Rozevřel jsem ji někde uprostřed, přečetl do konce a pak od začátku k prostředku. Jsou to tři příběhy z dějin moravsko-uherského pohraničí. Napsal je Čeněk Kramoliš (1862-1949), učitel, kronikář a národopisný sběratel. Líčí boje valachů (ještě s malým v) s Tatary, Turky, Maďary a kuruci, kteří přepadali jihovýchodní Moravu osm set let. Kuruci, což byli zlotřilí katolíci v odboji proti rakouskému císaři, přepadli Vsetín ještě nedávno: roku 1708. Nájezdy přestaly až mírem szatmarským z roku 1711, kdy se Rákoczy konečně vzdal úsilí o uherský trůn. Je to vlastně tak nedávno, že někteří vaši prapradědové o tom ještě slýchali. Rákoczy umřel v Cařihradě, pohřben byl někde ve Francii, ale tam ho jeho vlastenci nenechali. Kramoliš píše: "Roku 1906 byly ostatky převezeny a uloženy v kryptě košického dómu. Krypta je vždy Maďary a jinými četně navštěvována. I náš pan prezident dr. Eduard Beneš navštívil tento hrob..." Čímž to přece zřetelně dosahuje až k našemu historickému vědomí, kdo je máme.

A co mi při té opakované četbě, o půlstoletí dospělejšímu, teď napadlo: Co po celých těch osm set let dělaly velké a slavné země západní Evropy? Zatímco my jsme krvavě bránili jádro Evropy, ty vlastně okrajové země spolu válčily a jen s nouzí posílaly nějaké vojenské kontingenty proti Turkům. Místo toho napadaly břehy všech moří a rozsévaly zárodky konfliktů fungujících až dodnes. Hromadily kořist, budovaly moc. U nás šlo o existenci křesťanské kultury, kterou oni se dneska zdráhají jen připomenout v zakládající listině Evropské unie. Při četbě Kramolišových příběhů (Strážcové hor, Rychtář Šoman, Hraničářští hrdinové) jsem se musel smát tomu, jak tyto okrajové země vždycky potahují k sobě titul evropanství, pro něž udělaly vlastně co? Zkompromitovaly je a zošklivily ostatnímu světu až k nepřátelství.

Jestli to, co tu píšu, není přesně spravedlivé, je to následek úderu: jak se tato historie může silněji hlásit do diskusí o Evropě. Knihu v roce 2000 vydali Petr Kubánek ze Štítné nad Vláří a Pavel Bureš, knihkupec ve Valašských Kloboukách. V těch Kloboukách dodnes je v trámu jedné chalupy vidět rána po tatarské sekyře a v Brumově je v sakristii obraz Panny Marie prostřelený od kuruců. Když jsem to jako kluk četl, ptal jsem se, zda to Rúbané, kde porubali uprchlé ženy a děti, je to místo, kde my jsme pásli jakoby nic. Ten klobucký chlapec, kterého Turci odvlekli, předělali ho na islám a poslali zpátky jako nájezdníka, když uslyšel zvuk zapomenuté řeči, jak mu bylo? Teď se, už veliký, navíc ptám: a když ti Kumáni slezli z našich žen, co ony potom rodily? Kdo jsem já?

6. září 2005

Recenze na železnici

V letošní sérii osmičkových výročí slaví obec Brumov-Bylnice navíc jedno své: osmdesát let otevření Masarykovy dráhy.

Dějiny té dráhy jsou delší než její existence. Skoro osmdesát let předtím se jednalo o její stavbě. Projekt vždycky narazil na nedostatek peněz a jednou na obyčejnou konkurenční řevnivost: dráha šikovně spojující Rakousko s Uherskem by snížila význam severní, bohumínské dráhy. Až Masaryk, jako vídeňský poslanec, si tu dráhu umínil, ale až jako prezident nového státu mohl ji prosadit. Vlastně je to výročí až v říjnu, ale čiperní místní železničáři, dirigovaní Jiřím Miklasem, rozhodli se uspořádat oslavu už včil: takže všecky stanice mezi Bylnicí a Vsetínem, na trati dlouhé asi osmatřicet kilometrů, můžou uspořádat už jenom ozvěnu. Nebude přece senátorka Alena Gajdůšková nebo náměstek zlínského hejtmana dr. Myšák jezdit od dědiny k dědině.

Já mám k té dráze osobní vztah: na portálu brumovského tunelu je vytesaný rok mého narození. Pro naši rodinu měla dráha význam veliký: tatínek na její stavbě dělal, pod tunelem měli jsme chalupu, po obou stranách té dráhy pásal jsem s ogarama kozy. V našich kruzích byla ta dráha nejen důležitá a zajímavá, ale i umělecky fantastická. Kdo se na ni půjdete podívat, poznáte, že to není kus železnice jako kdekoliv mezi Břeclaví a Olomoucí. Z dráhy je zřejmý promysl jejích architektů i dělníků. Sedě na kopci u kaple sv. Anny často jsem žasl, že v zemi pode mnou jede vlak. A hledě do údolí mezi Brumovem a Klobouky uvažoval jsem, jak jinak by ta dráha tudy mohla vést..., a nemohla by! Na každých sto metrech řeší se tu nějaký geometrický nebo geologický problém. Je to podivuhodný řez krajinou, který zvýšil její zajímavost; což neumí žádná dálnice, aby ji čert vzal!

Dráha provokovala naši čtenářskou fantazii: ona nám přibližovala představu cizích věcí. Cvičili jsme si odvahu, prolézajíce kanály pod ní, když jel vlak. Moji bratři Emil a Olin vymysleli si dobrodružnou soutěž, kdo koho zabije. Šli doprostřed tunelu, kde byla největší tma, a prali tam po sobě kamením z toho náspu. Zachovali však základní opatrnost: zjistili si, kdy pojede vlak. Význam té dráhy byl pro nás, jak je zřejmé, po mnoha stránkách větší než dopravní. Přednosta brumovské stanice, v jednu dobu, měl pěknou dceru: ta se mi tak líbila, že když jsme spolu jeli vlakem, já do Klobouk, ona na Vsetín, lezl jsem schválně do jiného vagonu než ona, aby se to neprozradilo.

Slavnost začala uvítáním v muzeu. Zazpíval sbor důchodců Trávnica, v kroji, promítal se dokumentární film o stavbě dráhy. Byla tam veliká výstava fotografií a dokumentů. Potom, nehledě na několik pohárků slivovice, šlo se na hrad. Úvodem zahrála folková skupina Symbióza: divil jsem se, že se mi to líbí, ale byli ze Sidonie. Pak přišly projevy: senátorka Alena Gajdůšková a dr. Myšák, jak jsem se zmínil, vsetínská starostka Květoslava Othová, vrchní přednosta železničního uzlu Valašské Meziříčí ing. Pavlištík, brumovský starosta Zdeněk Blanař..., jmenuju je proto, že jim chci jménem nás ogarů poděkovat.

Kulturní, společenský, estetický význam té dráhy dnes vůbec převýšil její význam dopravní: když rozdělením republiky ztratily se jakési důvody jezdit Vlárským průsmykem do Trenčína. Brumovské nádraží mělo ještě jednu zvláštnost, které si všiml můj strýček Jošek. Cesta vedla trochu do kopečka. Strýc Jošek pravil: "A Ludviku, víš to, že když ideš na nádraží, nesmíš ostat stát?" - "Proč, strýčku?" - "No abys tam došel."

13. května 2008

Poslední Královec (655 m)

Napínavě klikatou cestou vyjede se na vrchol kopce. A tu se otevře pohled, jako by se opona životního jeviště otevřela. Přes údolí naproti lesnatý kopec s loukou na vrcholu: odtamtud jsme hledívali opačným směrem: sem ke Královci. Tam kdysi, velice kdysi, vedl můj tatínek mou maminku. Když jsme tam potom šli, pravil mi, že je to místo významné. A když jsem tam později vedl já svou ženu, pravil jsem jí, jak je to významné místo.

Za tímto prvním kopcem je celé pásmo kopců. S každým z nich jsem kdysi něco měl. Pod jejich svahy, mezi potoky, býval jsem s kamarády a byly s námi naše kozy: moje bílá stará se jmenovala Ajna, Jirkova byla Fanyna, Jožin své rohaté hnědé říkal Metúd, což se mi zdálo nesprávné; no nic. Dále je teď lehká mlha, z níž na obzoru trčí ostrá hora: ta je už za Váhem. Nikdy jsem tam nebyl, ale ve Váhu jsem se koupal: když jsme s bratrem Emilem šli na Vršatec a potom, z neuvěřitelně umíněné blbosti, až k tomu Váhu. Nepočítali jsme s hroznou cestou zpátky. "Pamatuješ?" pravím mu teď. Pamatuje.

Vodívám sem svou rodinu: teď je nás tu dvanáct. Každému z nás říká ten pohled něco jiného: i našim francouzským vnučkám. Co jim k tomu povídat? Nejlépe nic. Protože myslím si, že krajina budí v člověku to, co už poznal a pocítil. Rostou na tom boku ještě jedle? Tam jsme si s tatínkem chodili pro stromek. Hlubokým sněhem někdy.

Kousek pod vrcholem našeho kopce je restaurace a níž na lučním svahu dvě řady dřevěných chat. Máme zamluveny tři, je nás dvanáct. A tu se můj očekávaný výhled kazí: na té louce se s křikem válejí děti a jejich všelijaké hračky. To tu nebývalo; no nic. Když jsme obsadili svou chatu, díval jsem se chvíli na ty děcka: ty nevěděly, v jakém obraze hrají. Bylo to pěkné. K večeru maminky, také pěkné, posbíraly své haranty, odvedly je k večeři a daly je spat. Pochopil jsem, že toto je pokračování a že můj názor na cokoli na světě je zbytečný. Kteréhosi dne kdosi přinesl noviny. Mluvilo se o čemsi, bylo mi to lhostejné. Nepotřebuju vědět, co znamená ta záležitost s fotografiemi. Nevím, kdo je Dalík a Randák. Ten podle rozhovoru v těchto novinách je člověk nadbytečný, je to najatec. Umí zpívat nebo malovat? Nač on je? On už i tak zbytečně vypadá.

Z Královce se dá chodit či jezdit na mnoho stran. Po hřebeni na Slovensko: to je daleko, ale mladí šli. Anebo hned pod Královcem je koupaliště: přišel jsem tam, a oni už tam byli. Nebo na nedaleký hrad, jenž byl pevností k obraně Moravy. Sám jsem nedávno přispěl k jeho výzbroji. Nebo na druhou stranu do Burešova knihkupectví: tam je slušné víno, chutnalo zdvořile i Francouzům. Dal jsem si pohár veltlínského a 1. díl Voskovcovy korespondence s Werichem. Paní Vaculíková dostala od Bureše knihu o zdejším rodákovi Fuskovi; to ona ráda čte. Otvírám teď tu knihu nahodile na str. 87 a čtu: "Když jsem přijel do Turecka, první věc, která mě strašně překvapila, bylo to, že Karel mě v Istanbulu nečekal." My jsme se vždycky sešli, jak domluveno, krom jednou: velice jsem jim vynadal. No nic.

Takovou osobní krajinu má mít každý. Je to jako archiv života. Každá stránka vám něco připomene. Kdo toto nemá, je chudobnější. Proto svoje lidi sem vodím. Kde ten Královec (655 m) leží, to tu nepovím, aby se tam necpalo moc lidí. Oni by to zhoršili.

11. srpna 2009

Další poslední Královec

K večeru horké neděle dorazili jsme na ten kopec (655 metrů n. m.). Postupně z různých dálek přijížděla ostatní rodina. Jedním směrem je velkolepý výhled: k jihu, do dětství. Hrot horizontu je už za Váhem. Na protějším kopci vidím louku, kde mi jednou tatínek pravil: "Toto místo si, chlapče, pamatuj. Tu jsem ležel s tvou mamkou..."

Pondělí. První společná snídaně. Měl jsem zahajovací řeč: "Vítám vás na letošním sympoziu. Dobré ráno!" Bylo nás jedenáct. Potom mohli dělat, co chtěli. Šli osmnáct kilometrů na Vršatec: jako loni. My jeli do Brumova, napřed se pozdravit se sestrou Lidkou. Potom jsem si chtěl koupit tyto noviny; nebyly, prý je nedostali. Pak na hřbitov ke hrobu rodičů a ke hrobu č. 55, kde nám už drží místo paní učitelka. Na oběd byli jsme u Jiřinky. Chvíli jsem tam i spal a ony si povídaly. Zaslechl jsem, že když Jiřinka dala do těsta místo tuku máslo, nebyl koláč tak dobrý.

Úterý. Všichni jeli do Luhačovic: absolvovali kavárnu, vincentku a plavali v přehradě. Odil nám přivezla oplatky. My jeli do Klobouk: chtěl jsem v knihkupectví u Bureše ohlásit na čtvrtek setkání se Zlíňáky. V trafice jsem žádal tyto noviny, ale prý jim v úterý nechodí. U Bureše byly. Obědvali jsme v Brumově u Orlů a objednali si u paní Aničky frgály na pátek. Jaroslav chodí pořád o berlích: předloni ho autem srazila z motorky jedna baba jménem Ovesná, sedmatřicetiletá, nedala mu přednost, a nikdy se mu ani neomluvila. Večer jsem dlouho seděl a pozoroval, jak zapadá Vega: zapadala nahoru, za okraj střechy, pod níž jsem seděl. Žasnu vždycky, jak spolehlivě se už dlouho otáčí Země. Jako žasnu nad důvtipným rozdělením člověka na ženu a muže, chválím to paní Vaculíkové. Středa. Všichni jeli na Slovensko do Vrátné doliny. V poledne jsem volal, jestli tam už jsou. Byli tam, ale pro mlhu nejeli lanovkou nahoru, vybrali si jinou cestu: potokem, blátem a po žebříkách. Velice si to večer chválili, jen Odil, ona je Francouzka a měla jemné botičky, to vzdala a čekala na ně dvě hodiny, vnímajíc krajinu. Paní Vaculíková četla Sommerovou o ženách a pořád mi o tom něco povídala.

Čtvrtek. Martin s Odil a s Věrou jeli znovu na Slovensko: chtěli Odil připravit náhradní, kulturnější zážitek. Jan a Ondráš seběhli do Klobouk na vlak do Bylnice a Popova a odtud šli přes kopce do těch Klobouk, kde už čekali Zlíňáci: dva Pavlištíci a Zuska, přivezl je Holcman i s vínem. Přijeli i Jan Rokyta se synem. Seděli jsme na schodech knihkupectví a Bureš nám naléval. Dlouho jsme zpívali na tom prázdném náměstí, až paní Vaculíková začínala být proti tomu.

Pátek. Přijeli další členové rodiny, aby nás bylo i s kamarády třicet: moji bratři Emil, Olin a sestra Lidka, s dětmi. Paní Orlová přinesla ty frgály, Jiřinka věnečky, Alena roládu. Bylo tam Holcmanovo víno a několik rodinných slivovic. Ale to hlavní: Zdeněk Ptáček přivedl muziku Slavičan! Bylo jich sedm: výborný cimbalista Zdeněk Polách, čtvery housle, basa, zpěvák. Úžasný úkaz: primáška Štěpánka Jordánová, studentka architektury. Ta hrála, skoro tančila se svými houslemi, při zpěvu měla divoký hlas a mne zaujal její smyk: každou frázi začínala smykem nahoru. Toužil jsem s ní o tom smyku mluvit. - Pokračování příště.

10. srpna 2010

Poslední Královec

Člověk někdy myslí, že je Něco naposledy: a když je mu to darováno ještě jednou, děkuje. Ale ctnost je také vědět, kdy s něčím přestat...

Královec (655 n. m.) je kopec mezi Brumovem a Valašskými Klobouky. Po jeho hřebeni táhne se řídký březový háj s výhledem na dvě strany. Kolkolem je les, převážně smrkový. Na vrcholu je restaurace a na lučnatém svahu pod ní dvojřad chat, takových spíš domků. V každém je vstupní salonek a dvě ložnice po dvou postelích. Tedy pohodlné bydlení. Na louce mezi nimi se pase hnědá koza jménem Magdalena. Pan vedoucí se jmenuje Zdeněk Slabík a má pěknou dceru, která mu pomáhá. Známe se s nimi několik let. Restaurace má před vstupem terasu, kde se sedí, jí, hledí do kraje a hraje na cimbál: hrál nám tu už Jan Rokyta, Martin Hrbáč s Petrem Mičkou, i místní mladá muzika. Na dřevěném balkonu se snídává a dělá porada o programu a možnostech dne. Ty jsou veliké: podle sil, zájmu a inteligence účastníků.

Před rokem jsem pod tímto nadpisem polohu místa úmyslně neuvedl, aby se sem netáhli hloupí lidé. Když jsem je tak vyloučil, píšu to, aby sem mohli lidé milí, slušní a chytří, jimž něco říká už sama poloha místa při slovenských hranicích a blízko hradu Brumova u Vlárského průsmyku. A zvuk jména Valašských Klobouk.

Je to dobrý bod k pěším výletům třeba až na Slovensko: na Vršatec, z něhož je výhled už na jiné geologické tvary za Váhem. Ale když máte někoho, komu se nechtělo jít, je to dobré: může pro vás zajet autem. Jak my před několika dny do Sidonie. To je zajímavá historická dědina, skrz kterou teče potok, jenž je hranicí se Slovenskem. To samo budí zvláštní pocity. Nebo můžete jít po tom hřebeni a slézt proklatě strmě do Študlova nebo dojít pohodlně do Střelné, odtud vlakem do těch Klobouk, kde si už poraďte.

Je tam knihkupectví Pavla Bureše, kde si můžete dát sklenku dobrého vína, či dokonce koupit knihu. Například minulého týdne mu z Atlantisu v Brně došla moje zajímavá kniha Rušný dům. Já si tam dávám zelené veltlínské.

Za čtrnáct dní začne v Brumově festival hudby Bílých Karpat. Brumov, abych nebyl domýšlivý, je dneska spojen s Bylnicí. Starosta pan Blanař je Bylničan, zval mě na ten festival, já se mu přišel omluvit a poseděli jsme u sklenky. Zajímalo mě, co bude s historickým pivovarem, u jehož zdi jsem se narodil. Koupil ho někdo, a má s ním kulturní plány: už za to děkuju. Před radnicí je barokní kašna obklíčená lipami pojmenovanými po mužích první republiky: Masarykovi, Štefánikovi, Benešovi a tuším Švehlovi.

O starších dějinách tohoto místa psal Čeněk Kramoliš, jehož román Strážcové hor jsem četl jako kluk a nasákával jsem vědomím svých dějin. Tohoto Kramoliše posledně nově vydal pan Bureš.

Pršlavé počasí tu moc nevadí. Dá se autem jet do Trenčína, do Luhačovic, Zlína nebo na Vsetín: skrz opěvované vesnice Lideč, Polanku a "vesnici roku 2008" Lidečko. A pršet přestane. Končím slovy synka z Polanky: "Nedaj Bože, abych umřel, až já zaplatím, co jsem dlužen." - Děkuju.

9. srpna 2011

O Václavovi

Strýc Václav sedal na prahu chalupy a hrával na harmoniku. Minulý pátek by byl měl svátek. Byl ševcem jako jeho bratr Josef a jako jejich tatínek. A jako jsem se jím, skrze firmu Baťa, stal později já. Mám tovaryšský list.

Na svatého Václava byla v Brumově pouť, proto jsme tam s mou ženou jeli, vezl nás náš Jan. Nejprve jsme na rodném hřbitově položili kytici na hrob, v němž nám paní učitelka drží místo. Je odtud pěkný pohled na náš rodný hrad, pod jehož zříceninou stávala moje rodná chalupa. Nahlédli jsme do rodného kostela a já tam zůstal na mši, krásnou. Paní Vaculíková se šla dívat na přenos velké slavnosti v televizi. Hudbu varhan chvílemi doprovázela dechovka. Rozdali nám text písně o sv. Václavovi: "Tisíc let již vlastí přeletělo, co jsi, vojvodo, nás opustil..." Já jsem pominul tisícileté dějiny a prožíval z nich jen těch svých osmdesát roků, když jsem tu začal klekávat na dohled velebného pána od oltáře s ostatními kluky: my vpravo, cérky vlevo. Dnes, vidím, se to nedodržuje, muži a ženy jsou pomícháni. Kněz měl promluvu o Václavovi dvojjediném: politikovi i světci. Zpívali jsme: "Chtěl jsi milou vlast svou šťastnu zříti..." Uvažoval jsem, jak se ten Václav teď asi na nás dívá. Myslím si, že to s námi není tak hrozné: když vidím ty lidi, hodně mladých, a mnozí tu mají i docela malé děti, to dřív nebývalo. Děti se chovaly pěkně: tiše se válely po koberci, lezly okolo lavic, nerušily. Bylo vidět, že jsou tu zvyklé.

Vedle mne seděla mladá žena, a jak těch osmdesát let dějin šlo, byl jsem v pokušení říkat jí, co bylo dřív jinak. Jenom před přijímáním jsem jí v krátké pauze pošeptal, že naše kajícná formule byla kratší: "Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem, a má duše bude uzdravena." A užasl jsem, že je to pořád táž duše. Napadlo mi, že nestačí jenom mít na co vzpomínat, ale že je třeba mít čím.

Nakonec jsme vestoje zpívali Svatováclavský chorál, a já zase měl svou verzi: "Nebeskéť jest dvorstvo krásné, blazě tomu, ktož tam pójde..." A ještě hymna, to mne potěšilo. Vyšel jsem ven. Před kostelem byly pouťové stánky, koupil jsem tam čtyři perníková srdéčka, pro čtyři ženy. Jednou z nich byla Jiřinka, spolužačka, u které jsme všichni tři dobře obědvali. Lehl jsem si a za ženského ropotu usnul.

Odpoledne jsme se Zdeňkem Ptáčkem objížděli okolní horizont. A co jsme uviděli: jak z ohrady, kde se pásly ovce, jedna podlezla drát a šla do jiné ohrady, kde byly krávy. Je o čem přemýšlet. Na obzoru jsme viděli náš rodný Holý vrch, Maděrovec, Plaňavy. Moje žena s Janem nocovali na Královci, já u své rodné sestry Lidky: kolikrát ještě asi my spolu budeme? Proto jsme si zpívali všecky maminčiny a tatínkovy pěsničky, například: "Má Lidunka v žitě trhá lebedu" - "Měsíček už vyšel, můj milý nepřišel" - "Travička zelená, kady já chodívám, lebo já ju často slzami polévám" - "Skočil s koňa, dal jej facku, tu máš, milá, za tú lásku..."

Ano: svátky se mají světit! Kdybychom byli zůstali v Dobřichovicích, byli bychom ještě vyvěsili státní vlajku. Aby i On viděl, že trváme. "Svatý, pějme s andělskými sbory, ať zní chválou roviny i hory, vichr, hrom buď jejím ohlasem."

2. října 2012

Teče voda, teče...

Konečně se přestává všude psát o povodni, takže si můžu vzít slovo o vodě jinak.

Lidé u vody musejí mít dědičně ve vědomí, že to jednou za nějakou dobu musí přijít. Bylo to vždycky. Počítá se s tím v domácím hospodářství, v investicích, a naděje je investice špatná. Muž toho rodu by postavil dům na pilířích a u dveří by byl přivázaný člun. Padesát roků by slunce svítilo a deštíček by svlažoval trávník. Člun by se rozeschl. Pak by konečně přišel ten legendární děj, jehož pamětníci vymřeli, děti se těší. Voda by stoupala, už by byla pod oknem, a vtom by přišla televize.

Ten veliký přírodní děj je ovšem popsán i v lidové poezii. Slova z titulku tohoto článku umí si doplnit každý. Jsou ale mnohé méně známé písně: "Teče voda od Záhorá, od Záhorá do jazera, všecky mosty pobrala, ten poslední nechala." - "Hrubá sa mně stala škoda, milého mně vzala voda. Když ho vzala, nech ho nese, šak sa chytne na kolese." - "Hromy bijú a déšť prší, leje sa. Zem sa puká, zbúrené sú nebesa. Otvor milá, nech nestojím pod oknem, lebo tu já až do niti premoknem." A co ona řekla: "Kde si zmokel, švarný šohaj, tam sa suš."

Vodní katastrofy se do písniček nedostaly, i když byly. Ze školních let si pamatuju, jak se výprava dětí z obce jménem Rakvice utopila v Dyji. Jméno té obce dávalo zprávě razanci. Ještě Kléma Lukeš na tom trošku zakládal reklamu svého vína z Rakvic. Vlastně jedna zpráva o neštěstí je: "Novina, novina, co to za novina? Hodonské panenky popadaly z čluna." Utopily se volajíce o pomoc.

U nás v Brumově se stékaly dvě říky: od Klobouk a od Návojné. My byli blízko té druhé. A ta měla na břehu k nám jakýsi val, po němž vedla do obce pěšina. Na druhém břehu byla rovná pole, kam se voda volně roztékala. Ale jakési neštěstí si pamatuju. Jednou večer přišla maminka od koz a pravila, že venku kdosi volá o pomoc. Šli jsme ven a už se tam míhaly lucerny. Co to bylo, dověděli jsme se druhého dne. Známý opilec šel podél mlýnského náhonu a spadl do něj tak, že nohy měl na jednom břehu, hlavu na druhém a nemohl se ztama sám dostat.

Jedna sebevražda, asi: Utopil se šohaj. "A než se utopil, kamarády volal, kamarádi moji, už sem sa vám skoval. Už sem sa vám skoval do téj hlubočiny, že sem si nevšímal chudobnéj děvčiny." Že by ze špatného svědomí? Většinou se ale voda v písních vyskytuje bezdůvodně: jen aby příběh nějak začal. "Tichá voda do Dunajka padala, já som bola od šohajka zklamaná..."

Teď mi Maňka Komárková přispívá vzpomínkou, jak se vždycky zaradovala, když se ze školního rozhlasu ozvalo, aby děti z druhého břehu Svitavy šly domů, protože jde voda a mohla by zatopit most.

Blíží se strážnické slavnosti. Když jsem tam byl, nikdy nepršelo: to by bylo pro ty otevřené arény zlé. Odtama vím jednu píseň záhadného smyslu. "Okolo Strážnice teče voda černá, měl jsem já galánku, nebyla mně věrná." Galánce zvoní hrany, a on jí nejde na pohřeb! Vyslovil jsem o tom loni svou domněnku a přidal jsem ji k té písni.

25. června 2013

Poslední Královec

Tentokrát jsme tam tři dni jenom nocovali. Účel naší cesty do Brumova byl jiný než předtím: poslední. Chtěl jsem Janovi a Ondrášovi předat svou "starou jamu". A uspořádat soutěž v hodu lískovým oštěpem.

Tu jamu jsem ve svých nejlepších letech objevil tak, že jsem do ní při plížení spadl. Hned jsem jí využil: čapěl jsem tam a čekal, až kolem mne poleze někdo z ogarů. Byla to hra taková: musel ses k někomu připlížit neviditelně a dotknout se ho. A už se kolem mne plazil Jožin Lorenc. Já jsem jenom prostrčil ruku travou. Ale musel jsem hned z jamy vylézt, byl jsem plný mravenců. Když jsem potom v životě někdy šel na Řehonůřku, musel jsem se na jamu podívat. Poslední sloka písně o Brumovu praví: "Je tam kdesi stará jama, ta tam jistě čeká na mňa." Je to jenom symbol: my máme na hřbitově připravený kamenný náhrobek od Otmara Olivy. Už nám z něho někdo i ukradl bronzový kříž.

Kamarád našich kluků Zdeněk Ptáček si vypůjčil terénní auto a jeli jsme tam: hroznou cestou, ale Zdeněk měl pevnou ruku. Ale ó, ten háj je zčásti vykácený, zčásti divoce přerostlý, chodník rozrytý koly traktorů. K jamě jsme nedošli, já jsem tou hrbolatinou sotva lezl, a to mi kluci pomáhali. Tak jsem jim naznačil, kde to je, oni to chtějí někdy dokončit. Potom byl ten oštěp. Nejdále hodil Ondráš, dobře házel Zdeněk. Já jenom pár metrů: neměl jsem stabilitu k hodu ze všech sil. Ale řekl jsem klukům, kam jsem ve svých nejlepších letech dohodil, a oni řekli, že jsem nejlepší, protože to platí. Spokojena byla paní Vaculíková. Ta louka byla krásná k sečení a ona na ní nacházela vzácné rostliny: divokou lilii, chrastavec, několikeré zvonky, odkvetlé vstavače...

Druhým hlavním bodem našeho programu byl, jak bývá, oběd u Orlů. Po něm jsme tam chvíli spali, jak doma. S paní Aničkou jsme si zazpívali její nedašovské pěsničky. Ale přišli jsme kvůli jejímu muži Jaroslavovi, který se má špatně. Je to případ škaredý. V roce 2008 ho v Kloboukách autem srazila z mopedu jistá Ovesná. Já ji jmenuju, přestože to Orlovi pět let zakazují. Zlomila mu umělý kyčelní kloub, málem vykrvácel. Prodělal několik operací a má zas na nějakou jít. A ta baba se nikdy ani neomluvila.

V neděli jsme byli v Kloboukách na hrubé mši: dojem to byl veliký. Lidé, hlavně mladí, se do kostela nevešli. My jsme se tam protlačili. Pomodlil jsem se za své lidi a proklel jednu babu. Vždycky se tam zastavujeme na sklenku vína v knihkupectví Pavla Bureše, kde je možno koupit případně i knihu. Koupili jsme jich několik. Zastavili jsme se i u mé sestry Lidky, třebas také naposledy. A byli jsme na oběd u těch Ptáčků. Na cestě s námi byl i Franta a Mařenka s Ondrou, ti měli svůj program.

Když jsem poslední ráno hleděl z Královce na protější kopec, kam jsem ve svých nejlepších letech chodil s tatínkem na Štědrý den pro stromek, sněhem po kolena, ptal jsem se: Myslíš to vážně, že to vidíš naposledy? Ano, moudřejší je nevědět, že něco je naposled. Když jsme v Brumově byli na náměstí na zmrzlinu, paní Kostková z nevědomosti řekla: "Tak příště na Václava zase."

16. července 2013

Skalický pán

Také o Brumovu je pěkná pěsnička, ale po roce 1821, kdy náš hrad vyhořel, pěsnička nefunguje.

"Písnička o skalickém pánovi symbolizuje, jak nás ti Uhři pořád chtěli ovládat. Když ten skalický velký zeman ze svých dvanácti párů krpců jedny poslal do Petrova, mínil nás urazit. Petrovjané je odmítli a poslali je do Hrubé Vrbky." Proč tam? Protože ta obec má humor: "Ja v téj Hrubéj Vrbce tam je dobre, šenkujú tam víno v každém domě. Darmo dávajú, nic nežádajú, enem peníze. - A v téj Hrubéj Vrbce na kopečku dostal jsem tam facku pro děvečku. Ale né hrubě, enem pohubě, dostal jsem tam dvě."

Jak možná víte, poslal jsem do té Skalice slušnou žádost, aby mi vysvětlili smysl té pěsničky. Myslel jsem si, že to i u nich může někoho zajímat. Nějaký učitel, varhaník nebo starosta se smyslem pro dějiny a poezii se nad tím zamyslí. Stalo se, co jsem čekal nejvíc: žádná odpověď.

O mou žádost ale zavadil Josef Holcman, spisovatel, soudce a zpěvák ve Zlíně. "Ta píseň obsahuje, co má v písni být: básnický vtip, narážku na dějepis, zeměpis. Dvanáct párů krpců není žádné bohatství v kraji, kde se nosily kované a vyšívané holinkové boty - čižmy. Pán chtěl jen urazit..." doplňuje okresní soudce a kamarád svoje vysvětlení.

Městem citovaným v pěsničkách býval i vzdálený Trenčín: ten míval vliv i na náš osud. Za protektorátu jsme v pěveckém kroužku zpívali: "Při trenčanskéj bráně stojá koně vrané, vysedajú chlapci, vysedajú na ně. Keď na ně sedajú, na Boha volajú, Bože, nám pomáhaj v našém bojováňú. Bože, nám pomáhaj, aj panna Marija, aby nám ostala slobodná otčina." To byla odbojná slova, která Němci nemohli zakázat, možná je nepostřehli.

"Blnica, Blnica, škaredá dědina. Nemajú tam fary ani kostelíčka." Tak se Brumovjané posmívali Bylnici, která je dneska s Brumovem spojena pod číslem 763 31. A ta Bylnice už měla nádraží, když my ještě nic, dráha se stavěla. Na ní máme dva tunely! Jeden je nad naší ulicí, druhý blízko Návojné. O té se zpívalo: "V tom Návojném sú cérečky jako malina." Za Návojnou je Nedašov, který zarmoutil jednoho zpěváka takto: "Vyjdi mně, slunečko, nad Závrší, že mňa v Nedašově nic netěší. Moja milá na mňa odkázala, že by mně půl srdca darovala. Ona chtěla krájat, ale neměla nůž, chtěl jsem jí ho poščat, nechtěla už!"

Píseň z Brumova je historický obrázek: "Ej, dobře je ti, Janku, v tém brúnovském zámku. Lidé sejú, ořú, a ty sedíš v chládku..." Tak se ujal dvojí význam chládku? "Ej, nevinšuj si, milá, takovéj dobroty, když já mosím nosit ze železa boty a na rukách púta, to je ti, cérečko, veliká pokuta." Hrad roku 1821 vyhořel a soud i vězení byly přeloženy do Klobouk. Moje maminka jako děvče sloužila u nadlesních, kteří měli z hradu hodně věcí. Když se vdávala, dostala od paní nadlesní svatební dar: romantický obraz slepého žebráka na chrámových schodech. Pocházel z hradu, na jehož ohořené zdi jsem od narození denně hledíval, než jsme se odstěhovali, a srůstal tak s jeho dějinami.

15. července 2014

Zdráv buď, ó králi náš

Měl jsem čtení a besedu v Suchdole. V jakési souvislosti vzpomněl jsem si, že za mých let vznikla Malá dohoda: takový pakt Československa, Jugoslávie a Rumunska proti Německu. A my jsme se museli ve škole naučit hymny spojeneckých států: rumunskou a čtyři jugoslávské. Náš Jan zná příhodu s tím spojenou a vybídl mě, abych ji tam pověděl. Napřed jsem měl ukázat, že tu rumunskou umím: "Trejaske redžele in pače ši onor..." - "Zdráv buď, ó králi náš, jenž ve cti, v míru rád zemi svoji máš..."

Příhoda je historicky poučná. Napřed Němci obsadili Rumunsko a zařadili je do války proti SSSR. Pak se to otočilo a Rumuni v boji proti Němcům osvobozovali, hleďme, i Brumov! Do naší chalupy přišel rumunský oficír: uvítal jsem ho jako spojence, a když jsem zpíval jejich hymnu, stál v pozoru a salutoval.

Rumunsko mě zajímalo vždycky. Už proto, že tam je to původní Valašsko. Chtěli jsme se tam s mou ženou podívat. Napřed jsme neměli peníze a pak přišly vždycky jiné překážky. Když jsem dělal v Literárních novinách, přišla nabídka, že by někdo z nás mohl jet na výměnnou cestu do nějakého rumunského časopisu. Bylo samozřejmé, že pojedu já, ale na ÚV KSČ řekli: Vaculík ne!

Včil bych tam, hm, už ani nejel. Nechce se mi nikam, leda tak do Brumova, kdyby mě tam někdo z našich ogarů zavezl. A oni ano: předloni jsme jeli do Brumova jen proto, abychom na Řehonůřce závodili v hodu oštěpem. Ten závod... jsem vyhrál. Naši ogaři mi totiž uznali výkony, které jsem měl, když jsem tam pásal kozy. Uznali, že vzhledem k mým skoro devadesáti letům dnes je to fér.

Myslíval jsem někdy na tu zvláštní povahu Rumunů: že se vyvinuli a uchytili tak daleko mimo oblast románskou, vydáni tlaku slovanskému a tureckému. Mrzutě na mě proto působilo jedno setkání. Bylo to v nějakých osmdesátých letech. Oslovila mne v Praze na Malé Straně skupina cizinců, chtěli na Hrad. Vysvětlil jsem jim cestu a zjistil, že jsou to Rumuni: moji dávní hrdinové dějin. Chtěl jsem je potěšit, řekl jsem jim, jak jsme se učili hymny států Malé dohody, a začal jsem tu jejich: "Zdráv buď, ó králi náš..." A tu oni se zděsili a utíkali ode mne pryč. Volal jsem na ně, nadával jim. Rumunsko bylo přece království, měli krále, to je všude hrdá dějinná chvíle, i pro nás byla... Dospělý národ se musí vypořádávat s lepšími či horšími kapitolkami svého života.

Zvláštní četbou bývá někdy pohled na mapu. V jedné hornaté oblasti této země jsou zvláštní jména obcí. Naše konkrétní neznalost nabízí nám někdy milá vysvětlení. Jsou to: Roznov, Dobra, Crasna, Lipova, Rodna... Jak jsem se včera tím Rumunskem zabýval, měl jsem zvláštní sen: vyšlo najevo, že v té zemi došla písmena, takže nemají čím psát. Ale ještě do rána moji dobří Rumuni našli řešení: začali rozstříhávat knihy a plné valníky rozvážely písmena, kde jich bylo třeba.

5. května 2015

Až umřu

Až umřu, ať je to jenom oznámeno. Žádné veřejné orace si nepřeju. Katolický pohřeb budu mít na rodném hřbitově v Brumově. Paní učitelka Svatoňová nám drží místo v hrobě č. 55. Je to pěkné místo, odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne. Masaříka mám s muzikou zamluveného, ale teď nevím, jestli mě nepředběhl. Tedy domluvte se s tím, kdo tu kapelu teď vede. Na náhrobní kámen od Otmara Olivy z Velehradu jsem si vymyslel nápis: "Byl jsem tu a možná zas přijdu." Chtěl jsem tím vyjádřit návratnost života z téže hmoty, případně i nesmrtelnost duše. Mé ženě Marii se to zdálo trochu domýšlivé, tedy se jí zeptejte, co si o tom myslí teď. O ten obřad prosím toho z katolických kněží, koho to potěší: bude-li naživu Jarda Vinklárek, tedy ten. Bylo by mi ovšem ctí, kdyby to udělal farář brumovský.

Nechci, aby se po mně něco pojmenovávalo. Narodil jsem se v Pluskalově ulici na Žabinci v Brumově, žil potom v ulici, která se jmenuje Poláchova. Mám ještě, to je pravda, jednu starou jamu na Řehonůřce, kde jsem pásal.

S tím, co jsem napsal, jsem spokojený, kritika i čtenáři to dost oceňují, ale já to nikdy nečtu. Zdá se mi, že napsáním jsem si cosi vyřídil, a hotovo. Psal jsem kvůli sobě, ne kvůli čtenářům.

Vážím si toho, jak dlouho jsem byl na světě; maminka umřela ve věku 52 let a tatínek v 57. Čím dál víc na ně myslívám a modlím se za ně. Měli těžký život, ale možná si to tak úplně neuvědomovali, to já cítím teď. Bývaly u nás i šťastné chvíle. Oba rádi zpívali. Také moji dva bratři a sestra jsou slušně dlouho na světě. Naše rodina pochází tatínkem z Návojné č. 13, kde hospodařil jeho starší bratr Jan. Krom toho měl bratra Františka, sestru Rozáru a Josefa, který padl ve světové válce. Ale rodinné styky měli jsme jen s maminčinou rodinou, Lysáčkovými. Maminka byla z desíti dětí: Václav, František, Josef, Františka, Marie, Tereza, Aloisie, Anna, Kristýna, Cecílie. Moji synové s manželkou Marií Martin, Ondřej, Jan jsou velice nadaní a hodní: naše opora života dnes.

Dvě děti, Cecílii a Jožina, které mám s Lenkou Procházkovou, vplynuly do naší rodiny: působením mé ženy a pochopením mých dětí. A Lenka to dobře přijala.

Za největší štěstí považuju, že jsem za manželku dostal Marii Komárkovou. Máme oba pocit, jako bychom přímo k sobě vyrůstali, jako by to byl přírodní zákon. Ani jsme se nemuseli poznávat, byli jsme hned jako totožní. Ona je částí mé duše, cítím v ní celý svůj život a ten její v sobě. Ona podržela naše manželství, když já jsem bloudil; věděla, že je to chyba.

Měl jsem štěstí na práci i na své vedoucí v ní. Necítil jsem žádný útisk, netrpěl žádnou křivdu. Neměl jsem nepřátel. Za zvláštní štěstí právě teď považuju, že jsem se nezapletl politicky, necítím žádnou vinu. Svůj vstup do KSČ jsem si odpracovával půl života.

Když někdy uvažuju nad svým životem a výsledky, myslím si, že sklízím sílu a nadání mnoha předků, a děkuju jim. Od tatínka mám vztah ke dřevu. On se cítil nevyužitý: měl vyšší představy i schopnosti, a trpěl. Je mi divně, když si někdy uvědomím, že moje maminka byla původně také mladá žena, a já si to ovšem neuvědomoval. Teď cítím jejich duše a spojuju se s nimi.

Vážím si toho, že jsem mohl psát do těchto novin.

16. 5. 2010, tiskem 9. 6. 2015

Od hradu k hradu

Už asi potřikrát jsem kartografickému ústavu tajně zkazil připravené tiskací desky, takže turistická mapa Bílých Karpat nevyšla. Dělám pro svůj kraj, co můžu; nemám zájem, aby do něj odevšad táhli škod­liví turisti. Beztak mám strach, že jej zničí vlastní lidé. Krásy domo­va nevznikají tím, že se všichni chodí dívat kamsi jinam, nýbrž tím, že každý ví, co má doma krásného, a snaží se k tomu spíš něco při­dat. Kdo nevidí půvab svého domova, kdo neví nic o jeho minulosti a kdo se nestrachuje o jeho budoucnost, toho můžete vozit, kudy chcete, a bude to, jako byste vozili tele.

Jsou jich stáda, hejna, kŕdele, zájezdy a výpravy, valí se odkudsi kamsi, strženi módou cestování, a v podstatě nevidí nic, protože všu­de vyhledávají totéž, a když to tam není, vynutí si to: silnici, hotel, sedačkový výtah... Pranic se nezajímají o skutečný tichý hlas každé­ho místa, účelem jejich cesty je prosadit sebe a svůj hlas. Nevmýšlejí se do krajiny či obce, jaká asi je sama o sobě a v jejich nepřítom­nosti, nýbrž poměřují každé místo svou představou o něm, a když se od ní liší, dávají mu špatnou známku z chování. Očekávají, že terén vždy musí vyhovovat jejich oděvu a výstroji, že bude upraven pro jejich zábavy či dokonce s ohledem na jejich nemoce. Vůbec nepři­pouštějí jiné řešení: že by tedy mohli sedět doma. Kdybyste jim to navrhli, namítnou, že oni také chtějí něco vidět - jako by to byl pro zeměkouli nějaký argument. Tak chodí sem tam a zestejňují svět.

Jejich egalizačním snahám jde dnes na ruku několik nešťastných okolností: Zákony na ochranu přírody zatím neměly dost autority, dobrá snaha státu o udržování památek není vyzbrojena penězi. Ná­rodní výbory se při zásazích do rázu obce a krajiny většinou neptají urbanistů a krajinných architektů. Jsou pod tlakem konzumentské životní filozofie průměrného človíčka. Spolková okrašlovací a zvelebovací činnost, jíž se dříve bavilo probudilejší měšťáctvo, vymizela a nové měšťáctvo takové záliby nepřevzalo. Každý neosobní vznět místních patriotů bývá udupán ekonomickou tísní. Náš průmysl se stal zaostalým a nevydělá si na služku, která by po něm uklízela. Zemědělství má primitivní starosti - aby půda byla vůbec nějak obdělána a úroda aby se vůbec sklidila, takže kdo by se postavil za zájem určitého stromu či určité krajinné scenerie, bude se jevit jako blázen. Jelikož nevím koho vinit, očekávám pronikavý obrat už jen od jednoho: od nové horotvorné činnosti země, od poklesu dnešních sídlišť pod úroveň moří, zkrátka od pětihor.

...

Stojím na výběžku karpatského flyše a znovu se podivuju geniali­tě tohoto místa. Už když jsem byl malý, zdálo se mi, že v rozestavení těchto tří kopců nad Brumovem je jakýsi úmysl. Jako by si tu dějiny chtěly udělat poznámku. Okolní horské komplexy vyslaly k potoku své protáhlé zvědy a ti mohou tuto rozkošnou dolinu kdykoli zavřít. Když zde pán Moravy dal postavit hrad, stalo se toto půvabné místo hned místem strategickým. Smysluplnost zdejšího uspořádání terénu pociťovali Brumovjané odedávna, proto se jim zdálo správné tvrdit, že tudyto kráčeli na Moravu dva svatí - Cyril a Metoděj - a na hradě že nocovali. A Brumov ovšem založil roku 830 sám Pribina! Každá lokalita se nevzepne k tak smělému tvrzení, na to je třeba také trochu vypadat! Oblá temena hor musejí se nabízet k zažehnutí stráž­ních ohňů, tvrdý hrad musí umět zpříma hledět k jícnu průsmyku, jako zde hledí - a dějisko historických událostí je připraveno. A když navíc chybějí jakékoli písemné prameny, jež by domnělé vel­ké události mohly leda vyvracet, znějí ty velké dohady tak pravděpo­dobně a mají tak povzbudivý účinek na hrdost místního lidu, až je skoro nedůležité, jestliže se zde ve skutečnosti neudálo vůbec nic.

Ale my Brumovjané naštěstí máme cosi v rukou: První písemná zmínka o existenci hradu Brunova (v ústech nejstarší generace zní dodnes jako Brúnov) je z roku 1256. Důvod k jeho vzniku byl však už po roce 1029, kdy Slovensko bylo odtrženo od Moravy a tady vznikla hranice. Mám ji za svými zády, tu prastarou hranici. Dnes je to čára opět zcela bezpředmětná a poznáte ji jen podle toho, že po překonání hlavního hřebene jdete překrásnou bukovou horou pořád dolů, zdoláte menší porostlé návrší, vylezete z mlází a před vaším zrakem se prostře nová dolina jak obrovská síň bez stropu, pasou se v ní nepatrné krávy, bělavá cesta padá vám od nohou dolů a klikatí se v dáli a v první dřevěné kolibě budou s vámi mluvit už slovensky.

To mě odmala ohromovalo a těšilo: že tímto prostým způsobem, pou­hým nahnutím boku hory na východní stranu, je možno začít jiný národ, jiné dějiny, s výhledem na Panonii a Byzanc. Z jisté dědiny na tomto boku přivedl si nevěstu jeden z mých strýčků. Když pak ona prvně utekla zpátky k mamince, ptala se jí rodina, co to ten Brúnov vlastně je, zda město či dědina. Řekla prý: "Ani město, ani dzedzina. Len taká ric." Znechucen její odpovědí poukazuji prosím na to, že Smilo burggravius de Brunov často vlivně hovořil s Přemys­lem Otakarem II. a že osada byla časem nadána některými měst­skými právy.

Dějiny, jež si zde učinily poznámku za vpádu Tatarů a Kumánů v 13. století, dostavily se sem častěji. Král Zikmund, ta liška zrzavá, když táhl na husity, obléhal náš hrad v říjnu 1421 deset dní a ne­dostal jej. Nebo za třicetileté války přitáhl sem ze severu nepřítel, a když nedobyl hradu, aspoň zpustošil okolí. Proto se Valaši z brumovského panství vypravili na odvetnou výpravu proti Olomouci, kterou držel Torstenson, avšak jacísi Švédové je zdeptali před cílem. A ještě neodlehla třicetiletá vojna, už strážní ohně věstovaly hroz­bu z Uher. Roku 1663 obklíčil turecký padišah Mohamed IV. Nové Zámky, do jeho moci se dostalo skoro celé Pováží a některé tatarské oddíly byly vyslány až na Moravu. Výpad byl dobře nachystán: tatar­ský velitel poslal napřed 40 vyzvědačů přestrojených za tuláky a žeb­ráky, kteří mu zjistili stav na přechodech. Brumovský hrad měl ten­krát zrádné panstvo - rod Illéshazyů, a ten zesabotoval ostrahu. Jednoho dne v září několika průsmyky vtrhli Tataři k nám. "Nejkru­tější nepřítel, křesťanskou krví nenasytný Tatar, s rychlostí psí pře­letěv Uhersko vpadl do Moravy, milované domoviny naší...," píše pamětník z Valašských Klobouk. Za čtrnáct dní přišli znovu a za dal­ší dva týdny třetí vlna. Obec Brumov byla téměř zničena a sousední Klobouky shořely celé. Tento osud sdílelo s Valašském také slovác­ké pomezí. Václav Letocha, kronikář uherskobrodský, zapsal: "Lidé starší čtyřiceti let byli posekáni, mladí, zvláště dívky a hezcí hoši, zajímáni a v pytlích křížem na koně házeni... Takových pytlů na­plněných nešťastnými obětmi přes 1000 naloženo a na 12 000 křes­ťanů odvlečeno do zajetí." Celkem bylo v hradišťském kraji zabito 5981 obyvatel. Jen z brumovského panství bylo odvlečeno či zabito 1235 lidí. Dobytek odehnán, obilí zničeno. Když si člověk uvědomí, že tyto informace se týkají jeho rodné obce, na jejíž střechy shora hledí, a lidských typů, jaké zná, a má-li ten člověk trochu obrazo­tvornosti, klonil by se k názoru, že ještě teď by se slušelo zorganizo­vat odvetnou výpravu...

Řekl bych, že většina lidí, které jsem tu znával, žila s vědomím své polohy u průsmyku. Snad pohled na ruinu hradu vnukal jim odmala otázku: Co se tu stalo? Obecné vědomí o historii, jež si zde udělala značku, našlo výraz ještě za minulé války: Rozšířila se jakási povídačka o jakési věštkyni, snad o samé Sibyle, která měla proro­kovat, že bude strašlivá válka a ta že vyvrcholí u Zlatého jablka. Tím jablkem mínili rázem všichni náš hrad. Když stojíte na kopci, na němž teď já stojím, a díváte se na to nikoli náhodné, nýbrž smysluplné seskupení hor a dolin, je vám jasné, že tato scenerie může se stát ještě dějiskem ledasčeho. Ale já bych si to ani nepřál. Nepřál bych tomuto kraji ani tak banální příhodu, jako je nalezení ložiska uhlí, uranu nebo jen speciálně dobrého kamene na stavby marnosti. A co se minulé války týče, oddechl si celý Brumov, když skončila v Berlí­ně a nikoli u Zlatého jablka. Bylo to spravedlivější.

...

Jako vždy, než se vydám na cestu ke slovenské hranici, stojím na kopci a hledím na městys ležící u paty hradu, jehož ruiny zvolna po­hlcuje les. Dnešní ogaři tedy nemají už z dvorka viditelný popud ptát se: Co se to tady stalo? A přijde kosmopolitní generace, v níž se vůbec budou ptát jen osamělí jedinci, kteří chtějí holou rukou rozhr­nout kopřivy a trní nad dějinami svých obcí.

Obec, kterou mám na mysli, se modernizuje a já to sleduju s oba­vami. Vidím čtvercové náměstí se starými sochami svatých. Mělo svůj osobitý výraz založený na tom, že přízemní rolnická stavení stá­la těsně vedle sebe, obrácena do prostranství užší stranou s jednodu­chým špičatým štítem. Nebyla to stavení jednotlivě zvlášť cenná, jejich estetická hodnota plynula až z jejich souhrnu: přišli jste a octli jste se mezi bílými zubatými kulisami pro hru o středověké vesnici, avšak nadané některými městskými právy. Městys jak Brno! Už před válkou byl rolnický ráz prostranství porušen jednotlivými přestav­bami a nyní, kdy moudré slovo obce má být větší, rozpad stylu po­kračuje. A je přece odjinud známo, že se dá zařídit načisto moderní bydlení i prodejny v domech, jejichž zevní vzhled je starobylý. -

Prostora náměstí je však vzorně udržována a také pro úpravu ulic a komunální hygienu udělal národní výbor, co nebylo nikdy předtím možné. Ale bojím se, že když si Brumov neuvědomí svou původní povahu a neubrání proti cizím vlivům svou tradici, vyvine se z něj nevýrazné hnízdo; to však může stát rovnou v jakémsi Polabí a ne­musí se střamlat na Valašsko.

V úzké dolině nebylo místa pro obilí. Obdělávali tedy rolníci táh­lé svahy, orali temena kopců a kosili strmé stráně. A protože tu neby­lo ani průmyslu, šli lidé za prací do světa. Dnes tu stojí průmyslový závod (MEZ Brumov) a mně se nezdá, že by zatím nějak pokazil vzhled historické kotliny. Snad proto, že nezabral žádný nový pro­stor, nýbrž využil pozice starého velkostatku. Výroba je čistá, a zůstane-li v dnešních dimenzích, nepovede k přelidnění a k neúnosné zástavbě. A to mi také dělá starost: že jako ledaskde i tady pěstují se sny o jakési tělesné velikosti obce. - Vždycky mě štve, když čtu stížnosti, že nás Čechů přibývá pomalu. Jsem spíš pro kvalitu a cha­rakter než pro početnost. I v Brumově.

Na bývalém poli stojí nové činžáky. Patří k typu, který bude za pár let vnímán jako škaredé velké stodoly. Je mi líto, že tato dolina nenašla svého umělce urbanistu, který by ze dvou čistých strmých svahů a z čistého potoka mezi nimi stvořil udivující životní prostor. Proto mi dělá starost, jak dopadne dolina mezi Brumovem a Bylnicí, kde se také plánuje zástavba. Nemůže přece být krásnější stavby, než je kopec Březová. Výhled na jeho bok měl by zůstat odhalený při každém řešení a byla by to ta nejpěknější strana každého moderního náměstí v kterémkoli evropském městě. Ví tato obec, čím může být světově pěkná? Ale snadno se mi může předhodit, co je mi do toho. Dělám si starosti, co bude, až na kopci, na němž stojím, zničí dacani zbylé stromy a rozboří kapličku svaté Anny a nenajde se otec či poli­cajt, který by je za to strašně zmlátil a nakázal jim posadit nové stro­my. Jsem, pravda, samá zbytečná starost. Asi bych měl být zbyteč­ným starostou. Zatímco hlavní starosta by se staral, tak jak i musí, o základní životní potřeby obce, já bych se staral o dějiny hradu a městyse Brumova, o řeč a zpěv, o potok a kapličky, o lidové zvyky a ráz krajiny, zkrátka o to, co lidé nepotřebují. Lépe řečeno o to, o čem myslí, že to nepotřebují.

Ještě než se vydám na cestu k hranici, vzpomenu starosty Fojtíka. Starostoval před válkou a já ho pamatuju jako člověka přisedlé posta­vy, slabých a našedivělých vlásků, pomalé mluvy a mírného hlasu. Na očích měl tlustší brýle a líce protkané červenými žilkami. Umřel před šesti lety. Jeho typická rozvážnost zachovala se v známém výro­ku, jímž prý často rozsuzoval těžké sporné věci: "Aj tak sa može - aj tak sa može!" Starosta Fojtík prosadil, že obec dala na dvou olez­lých a neplodných kopcích vysadit pět tisíc ovocných štěpů.

Říkali o něm, ať prý si hledí rači svého hospodářství; bylo to zámečnictví a kousek polnosti. Ale nevím, nakolik je známo, že tento člověk, jakoby roztržitě utékající hore a dolu obcí, se celým duchem vnořil do podstaty svého kraje. Odhadl, co voda už brzo odnese, a zachraňoval, co mohl. Byl samorostlým etnografem a dialektologem. V padesáti pracích, jež zůstaly zčásti v rukopise, zaznamenal místní zvyky a pověsti, vzpomínky pamětníků, cyklus zemědělských prací ("Od vesna do vesna", "Chov ovcí na Brumovsku", "Tragačníci", "První zděná chalupa v Bylnici", "Betlemaři"...). Zabýval se i studiem pravěku a starověku jižního Valašska. Napsal slovník nářečí.

Vždycky když se z tohoto kopce rozhlížím, vidím, že ten člověk i očividně cosi přidal ke kráse domova. Jdu po Drahách, bývá červe­nec, děcka z činžáků lozí po stromech a obírají. "Čí sú to střešně, ogare?" ptám se. "Ná ničí. Naše." "Víš to jistě? Kdo jich sadil?" "Ná co já vím?" - Vlastně to nevadí. Aj tak sa može.

...

Půjdu pomalu kamenitou cestou, která mě přivede na Holý vrch. Tam si posedím, rozhlédnu se po esovitě stočeném hraničním pásmu Bílých Karpat, promyslím si různé věci, půjdu dál. Sejdu krásnou bukovou horou dolů do Cigána a tam kdesi překročím starou hranici a pokaždé se zapomenu pořádně podívat, protože ve vnitřním rozho­voru s nepřítomnými lidmi to propasu. Potom přijde menší úsek mla­dého smrčí a boří, a když zas vyjdu do slunka, prostře se před mým zrakem nová dolina jak obrovská mísa, dravý pták tiše v ní krouží, pasou se tam nepatrné krávy, bělavá cesta klikatí se v dáli a v první dřevěné kolibě bude se mnou mluvit, už slovensky, starý člověk, a to je dědo Remšík, který tu bývá jen přes léto, hlídá dobytek. Za veli­kého vedra půjdu tou cestou dál, až na Podhradské skály. Ty nejsou odsud vidět, schovaly se za zelený hrb, bude to překvapení. Ve straš­ném vedru po sálavé cestě dojdu k válovu, to je koryto vytesané z kmene, a napiju se vody. Posedím v chabém stínu zkrouceného kle­nu. Půjdu dál zeleným tunelem bučiny, pořád nic nevidím - a pak zůstanu omráčeně stát. Objevím dutinu v Karpatech, zelený amfi­teátr orámovaný bílými, rozeklanými, ale trochu už obroušenými ska­lami. Nepochopitelně trčí tu z čisté šikmé louky, po níž se kutálejí třešně a krávy. Hledal jsem už párkrát vysvětlení tohoto jevu v geo­logických popisech, ale je to vždycky tak nesrozumitelně psáno, že bych tím třískl o zem. Vybral jsem si z toho, že cestou sem opustil jsem nevědomky třetihorní karpatský flyš a vstoupil do druhohor a to, co tu trčí přede mnou, je vnitřní pásmo bradlové. Ty skály jsou dokonalé, drsné i něžné zároveň, roste na nich netřesk. A na těch skalách - hrad! Orvaný, děravý, sesypaný, už téměř neznatelný, sta­rý, tvrdý a neuvěřitelný zase hrad. Jmenuje se Vršatec. Když jsem jako kluk četl Vernův "Tajemný hrad v Karpatech", nepostřehl jsem jaksi, že je řeč o Rumunsku, a chtěl jsem tam v pondělí jít. Když jsem pak prvně přišel na Vršatec, myslel jsem, že je to on. Je to pro mne stejně hrad tajemný, protože o něm nevím nic, v žádné naší encyklopedii jsem ho nevypátral. Jenom jsem jaksi usoudil, že to je vlastně hrad protilehlý, hrad na opačné straně našich hor, hrad ovlá­daný z Uher - hrad nepřátelský! Zapomněl jsem říci: Když Jiří Poděbradský bojoval s uherským Matyášem Korvínem, zpustošili Uhři východní Moravu, zmocnili se Brumova a Matyáš pak dal Bru­mov i se všemi vesnicemi včetně Klobouk panu Ladislavu Podmanickému. To byl Maďar, sídlil v Považské Bystrici, měl pár hradů a tento Vršatec byl zřejmě jedním z nich. Podmanický však byl za­dlužen u Stanislava Zwillinga, to byl v Olomouci žid, a ten mu zaba­vil Brumov na dluhy. Podmanický napřed vedl soudy a pak se pokou­šel dobýt si Brumov jednoduše nazpátky. Nastalo období loupežných výprav a nedám nic za to, že některé z nich vyšly i z tohoto hradu, který tu skoro zaniklý na skále trčí. A lupiči zřejmě šli tou samou cestou, kterou jsem já došel sem. Když jsem to dokázal já, jistě to dokázali i oni, je to pět hodin volné chůze.

Jdu dál - napiju se v dalším válovu, překročím bradlové pás­mo s hradem - a čeká mě překvapení třetí, největší, bere mi dech. Sotva vyhlédnu skalní branou, octnu se - jako bych ve vzduchu plachtil - vysoko nad malými chaloupkami první slovenské dědiny, jmenuje se Vršatské Podhradie. Takto začíná slavná považská dolina. Terén se rázem zklidnil jak po veliké křeči, do dáli vlevo i vpravo prostírá se rovina a v ní leží městečka a vesnice v souvislém pruhu. Za nimi, v mlžném oparu, rýsují se nové hory odlišných tvarů, jiné éry. Na zelené ploše bělá se Váh; když jsem míval rychlejší nohy, ještě jsem dokázal vykoupat se v něm. Pro tento stupňovaný zážitek, pro ten průnik geologickými i dějinnými vrstvami, chodíval jsem sem každého roku.

A jednou v srpnu, tuším před čtyřmi lety, dorazili jsme sem s mou ženou, bylo to v neděli, a druhého dne ta dědina pod skalami za sil­ného větru vyhořela. Vršatské Podhradie přestalo existovat, jako by je Tataři spálili anebo odvetná výprava z naší strany. Dověděl jsem se o tom z novin, nemohl jsem uvěřit.

Úřady rozhodly, že v tak špatném terénu, kde lidé zbytečně těžce pracují na ubohých polích, se žádná nová dědina stavět nebude. Nabídly obyvatelům pomoc jen s podmínkou, že se rozejdou do okol­ních vesnic v rovině, vstoupí do družstev a do průmyslu. Lidé však odmítli opustit vyhořelé zdi. Když přijel buldozer planýrovat ty tros­ky, zaháněli jej motykami, a jedna babka, jmenovala se Hudcová, postavila se mu do cesty s hrncem vřelé vody.

Babka Hudcová - to zní hrdě.

...

Jenže ve skutečnosti pořád stojím na kopci nad Brumovem a sto­jíme tu tři: redaktor časopisu Krásy domova Miroslav Veselý, foto­graf Josef Hejra a já. Je pěkný jarní den, fouká ostrý studený vítr a z šedého nebe dá se čekat sníh. Ruce zebou. Ukázal jsem svým společníkům půdorys Brumova a upozornil je na pozoruhodné ro­zestavění kopců, kde jako by si kdosi mocný udělal poznámku. Podi­vovali se, ale nevím, zda tedy tomu terénu nebo mně. Pověděl jsem jim stručně o významu našeho hradu. Proč se mi nelíbí to nové síd­liště, nemusel jsem vykládat, je to vidět. Otočili jsme se k hradu zády a kráčíme na východ - zase k hradu. Cesta stoupá táhle, de­taily zanikají a na jihu se rýsuje reliéf celého Vlárského průsmyku. Fotograf upozorňuje nás i možné čtenáře, že na chůzi je toto počasí snad dobré, ale na fotografování krajiny tedy ne. Kde je slunce, tuším jen já. Mirek Veselý začíná řeč o tom, zda si dáme hlt slivovice teď či až později. Odpovídám - a ukazuji přitom k Vizovským vrchům - že tam zastřelili roku 1582 poddaní svého zlého pána - pana Kavku z Říčan. Mimochodem, když tento Kavka převzal Brumov, dostal se do sporu s hrabětem Telekessym z Lednice, vnutil svým sedlákům zbraně a vedl je na loupežnou výpravu na uherskou stranu, ale Telekessy je včas uviděl, porazil a Kavka z Říčan se na útěku prý podělal. Napili jsme se tedy slivovice.

Na Holém vrchu byl čerstvý sníh, vítr vál ještě víc, orientoval jsem své společníky ve světových stranách a šli jsme dolů krásným bukovým lesem, ale tam žádný bukový les už nebyl, nýbrž samé čer­stvé pařezy a pod Cigánem jsme při ohni pojedli. "Tady," řekl jsem "je ta stará hranice." A pomyslil jsem si, že právě tady končí vlastně jedno trauma českého národa - trauma německé, a začíná jiné naše trauma - tatarsko-turecké a nevím ještě jaké. Tady je Evropa neod­diskutovatelně rozdělena ve dví. Napili jsme se slivovice.

Jak jsem čekal, když jsme vyšli ze smrkového a borového lesa, zůstali moji společníci překvapeně stát. Pustý vysoký prostor. Tichý dravec nad ním plachtil a do dáli šla blátivá jarní cesta. Nebyly tu žádné krávy, jen po čemavém smutném poli osamělý rolník postu­poval za pluhem. Já však s úlekem hledím... první koliba je rozmeta­ná vichrem. Rolník zasévající oves do tvrdé brázdy nám řekl, že ne vichrem, že přede dvěma nedělemi přišli jacísi mladí lidé z Brumova, ožralí byli, vešli dovnitř a schválně kolibu zbořili.

Sychravým jarním časem šli jsme dál, a jak jsem čekal, u vstupu do skalního amfiteátru zůstali jsme všichni v úžase. Moji společníci sami poznali, že zřejmě opustili třetihomí flyš a octli se tváří v tvář vnitřnímu bradlovému pásmu, na prahu druhohor. A na bradle orvaný, sesypaný, už téměř neznatelný hrad.

Také já jsem stanul přimražen a pak jsem začal hrozně nadávat. Uprostřed pohádkové dutiny v Karpatech dřepí ten nejvulgárnější hotel; na strmé zelené louce jsou rozsety prefabrikované chaty typu Drevona a vedou k nim betonové schody. Pod hotelem se právě staví betonový bazének, pod ním se dokončuje stavba poschodového "pio­nýrského tábora". Pod hradem vede modře natřený novoučký lyžař­ský výtah. V protější skalní hradbě je prostřílená široká cesta vpřed. Tak na Vršatci zasedl nový, moderní a nezastřelitelný pán - Meta­lurgické a strojírenské závody v Dubnici.

S pocitem, že má cesta, má pravidelná osobní pouť pozbyla cíle a ztrácí napříště smysl, s pocitem, že všichni byli opět o něco při­praveni, s pocitem, že hlupáci zestejňují svět, pokročil jsem k té díře prostřílené v dokonalých, drsných a zároveň něžných, netřeskem ob­rostlých skalách. Potřeboval jsem už jen vědět, jak pořídila babka Hudcová s vřelou vodou proti buldozeru.

Všichni tři stanuli jsme na okraji krásné považské doliny. V hlubi­ně pod skalami byla dědina, celá z nových červených cihel. Až sem k nám přicházely z ní hlasy lidí, slepic, psů a dobytka.

Tak to jsou ty krásy domova a to je také ten smutek.

[Krásy domova, 6,1967, č. 6, červen 1967, s. 1-4.]

Milí spolužáci - kniha indiánská

(1981) Při opisování těchto zápisů z deníku úplně vnímám teplo z cesty a kamení v potoku a zvláštní příchuť té doby, příchuť, jakou má nějaké ovoce v přezrálém, mezním stavu před zkažením. Už jsem věděl, že se na tak velikého chlapce začíná nehodit takové hraní, plazení a strojení. Ale byly to poslední prázdniny, poslední tedy příležitost dovést k dosažitelné skuteč­nosti svou představu. Z této doby také pochází příhoda zaznamenaná ve Snáři: o setkání s krojovaným dědinákem. A také se objevil nepochopitelný a truchlivý úkaz: začínalo se mi stávat, že jsem byl spatřen dřív, než jsem spatřil. V prvních hodinách vyučování po prázdninách ukázalo se, že můj zrak vyžaduje si brýlí - dvě dioptrie!

1. července 1940

Arizona. Pravým jménem Řehonůřka. Budu-li mluvit někdy o rodném kraji, vzpomenu si vždy na tento kout. Nenarodil jsem se v té části Brumova, kde bydlím, naro­dil jsem se u pivovaru. A s tím koutem tam nevážou se mi žádné vzpomínky. Řehonůřku jsem poprvé spatřil a navštívil s kluky Pepíkem Holíkovým a Frantou a Tondou Pravdovými, kteříž kluci jsou nyní už dávno v učení, někteří vyučeni a jsou bůhvíkde. Byl jsem tehdy ještě malý, myslím, že jsem chodil do první třídy obecné. Na maličkosti mám dobrou paměť, pamatuji si tedy, že ti kluci se právě ve škole učili o blatouchu a měli si jej donést. U lesíka je malý močál, kde rostly, a tak tam na ně se mnou šli. Bylo zamračeno, asi při 4. hod. odpo­lední. To počasí si pamatuji dobře. A u všeho. U každé vzpomínky si ho vždy pamatuji nejlépe, rovněž tak pod­mínky a své tehdejší cítění. Šli jsme od nádraží na příkrou louku. Kluci spěchali, ale já jsem podle hrázy trhal sasanky a petrklíče, bylo jaro. Vyšli jsme na vrch na louku a spatřili jsme louku druhou. Je dosti velká, ne však moc. Ale tehdy se mi zdála veliká, protože jsem byl malý. A od té doby jí říkám spíše "veliká" než malá. Snad i proto se mi zdála být veliká, že byla jasně zelená, s četnými květy, orámovaná z větší části hrázou. Od dráhy se mírně vlnila, čím dále tím byly pahrbky větší a rostly tu pořídku keře a ve větším počtu duby. Ve hrázi od dráhy velká lípa. Louka byla vklíněna mezi dva kopce a v tom klínu roste lesík. Říkáme mu "Horka". Je to lískové houští s četnými velkými stromy a s dvěma chodníky, které se scházejí na malé mýtince. Na západě lesíka je potůček, většinu roku vyschlý, který na louce přechází v příkop, vedoucí do velkého kanálu pod dráhou. Kanál ten nám sloužil za bránu do Arizony.

Louka se mi zdála býti velikou v jejích čistých bar­vách. Ta nádherná zeleň! Plná květů. Byla v mých očích novým světem, cítil jsem se objevitelem. Zdálo se mi, že jsem ještě louku neviděl. Proč? Snad jsem louku ještě nikdy "necítil". Bylo tehdy zamračeno.

Z jiné stránky jsem Řehonůřku poznal v den, kdy jsem tam poprvé pásl kozy. Vlastně jsem nepásl já, pásl Tonda Pravdů. Pásl jim a vzal i mne. Bylo to v nejlepším létě. Ovoce už dozrávalo a Tonda mi dal hlídat kozy a odešel, aby se vrátil se záňadřím švestek, jablek nebo hrušek. Pamatuji se dobře, jak vedle na jejich poli otřásal malou hrušní-džbánkou a já jsem sbíral ovoce. Dnes tam už ten stromek není. Tonda se tu cítil jako doma. Jako by sem patřil. Sem. On dlouhý, kostnatý, suchý, v hnědých sametových šatech, opálený, do této letní Řehonůřky. Letní, zhnědlé, zdupané, pusté, vy­prahlé.

Já mám mnoho obrazů Řehonůřky. Obraz jarní, kdy je ve svěžích barvách a jako zahrada. Obraz letní, kdy je pod paprsky slunce zhnědlá, ano, je zelená, ale více do hnědá, vadnoucí zelení. Je zdupaná, připomíná mi prérii tam, kde tato hraničí s pouští. Na podzim je zase jiná. Když jsem tam stál pod odraným stromem, byla pustá. Místo zeleného háje a hrází zčernalé křoví. Lesík je prů­hledný a je vidět, jak je strašně sevřen hnědými, písčitými břehy. (Je to spíš zvětralý, drolivý jíl. - Pozn. 1981) A louka je pokryta listím. Duby trčí jako metly. Vítr fouká do listů na zemi, ty se převalují a haraší, vzpomí­nají zašlé slávy a krásy, praví: "My jsme byli zelení." Ten vítr duje, tam někde vrzá větev o větev, na polích krákají vrány, pusto smutno! Tehdy nenávidím podzim! A v zimě? Ó, Arizono, jak j si malá?! Kopečky a dolinky zaváty. Bílo, jen temnější skvrny křovin je vidět. To bílé se jakoby směje, šklebí, ó, Arizono, to nejsi ty!

A ještě jiným způsobem Řehonůřku vidím. Vidím ji před sebou živou, plnou křiku, pobíhání, jásotu, je tak živá, střediskem zábavy za krásného slunného dne. A právě naopak je tomu, když prší. Mlha. Krápe... zima, vlhko, kozy i hoši zalezlí v křoví i pod stromy. Drkotají zuby. Proč nejdou domů? Proč? Nevím, proč jsem tam vždy byl i v nepohodě. Po marných pokusech roznítiti oheň necháme si téci za krky. Řehonůřka se nám ukáže ve své šedivé všednosti a ošklivosti. Měkké chodníky, kluzko, blátivo. A kdy se mi Řehonůřka jeví jako Arizona? Když... nevím! Od té doby, co jsem přečetl první indiánku a čtu cowboyky, jsem ji začal přirovnávat k prériím a stepím, Horku k pralesům. A když jsme si hráli, nenašel jsem vhodnějšího místa nad Arizonu. Ó, Arizono! Pamatuješ, kolikrát jsme si my hráli. Jak jsem byl náčelníkem Yaquiů, jmenoval jsem se Fangu, jak jsem byl cowboyem, šerifem, jménem Rim Jack Whister, pamatuješ Perciho Wartona, Ziona Jore, Slima Denweryho a Krákorajícího havrana? A mých kamarádů, kteří sem už nikdy nepřijdou a kteří tu se mnou bůhví­ kde v tvém nitru, ó pralese, dřepěli, kteří tolikrát se mnou tvou hlínu oštěpy prodírovatěli, tě nesčetněkrát zdupali, po tobě mnohdy toužili, když tvůj majitel bičem nás všechny pral a přiváděl nás z oblastí Divokého západu do radnice a do rukou policajtovi a bůhvíkomu. Tys, Arizono, byla svědkem našich ztřeštěných kousků! Víš ty, kolikrát jsem pykal za to, že ti prokazuji čest přítomností svou, své tlupy a našich koz? A když nebylo kde pásat, sotva ochladl poprask, už jsme se po jednom kradli do temnot tvého pralesa. Pamatuješ ty Pepíka Pravdového, se kterým jsem z tebe rukou s ním společ­nou a nerozdílnou učinil náš Západ?

Arizono! Mnoho uvidíš! Všem nám posloužíš a budeš mlčet!!!

Zpráva od Holého vrchu

Když jsem se před měsícem povzbuzoval ke psaní jarního fejetonu, ob­cházel jsem dotyčnou krajinu. Na jednom místě se přede mnou široce roztáhl starý východní horizont vyvršený těžkou horou. Byla zdánlivě blízko, se svou lesnatou oblostí, a zdánlivě vysoko, se svým sněžným polem. Pocítil jsem divokou chuť vydat se na ni. Zároveň jsem však pocítil, jak mě už bolí kolena. Uložil jsem tedy Ondrášovi, protože právě vedle mne stál, aby tam zítra šel za mne. Myslím, že člověk, jenž nechce ztratit své panství, má je dobře předat svým následníkům. Prohlašuju teskně, že následující řádky je třeba brát jako mé.

Při rozdělování domácích povinnosti bylo mi zadáno podat zprá­vu, jak to nyní vypadá na Holém vrchu a v okolí. Chtěl jsem protes­tovat: proč já? Těžké úkoly u nás přece řeší Janek, já zase vykonávám těžší práce. Uvědomme si však, že Holý vrch leží asi 830 metrů nad mořem, tak jaképak protesty. Správné by bylo Janka na Holý vrch vy­nést, ale to se po mně nechce, snad se zprávě taková důležitost ani nepřikládá. (Jak známe ze života, někdy jsou však zprávy nosičovy přinejmenším krevnatější než zprávy neseného.)

Jde o to, aby zpráva byla suše podobná pravdě, a nikoliv chvějivě ozamženým obrazem složitých vztahů Holého vrchu k autorovu nitru. Snad se dá říci, že tyto vztahy jsou v průběhu roku u uvažovaného autora v podstatě zaléčené. Zabolí pouze koncem každého měsíce, a nejvíce bičují v pozdní noci koncem třetí stránky. Všemu tomu bude, myslím, moje zpráva dobře čelit.

Je sobota 17. března asi devět hodin dopoledne. Sedím na oschlém drnu ještě téměř při patě Městské doubravy (564 m), ne víc než čty­řicet metrů nad Brumovem. Těsně za mými zády se do čtyřmetrové výše tyčí kříž božích muk a daleko za mými zády, dosud v oparu a v nedohlednu, se kdesi tyčí sám Holý vrch. Dřevěný kříž dnes opuš­těně zavazí jistě uprostřed pole. Nezastaví u něj ani vzácný pocestný, cesta jde jinudy. I pole mizí v mlžném oparu za mírně vypouklým vr­cholem Městské doubravy. Podrobně vidím každé auto, které projíždí rušnou brumovskou silnicí, vidím každého člověka, který tuto tepnu opatrně lemuje, ale neslyším vůbec žádný lomoz ani zvuk. Je úplné ticho, nepípne ani pták. Nikde nezurčí ani pramének vody, krajina je mdle suchá. Na samotného člověka vprostřed pole u kříže jde smutno.

Připomínám si včerejší vycházku, kdy jsme s tátou zašli také na hřbitov. Snad je tam místo, kterému bychom správně měli jednotlivě v chronologické posloupnosti přináležet. Ale abychom nebyli překva­peni - domýšlím teď, jak člověk u kříže domýšlet má. Rozkládám mapu, její šustění má chmuru zaplašit. Ano. Od paní učitelky jsme vyšli na hrad. Potom po vrstevnici Židáků přes Uhlové na židovský hřbitov. Někde ještě ležel sníh, jinde byly po louce rozhozené bílé granulky hnojiva. Kromě několika lokalit stárnoucích bledulí ještě nikde nic nekvetlo ani nepučelo. Asi na třech místech tata přeci jen objevil několik zelenoučkých lístečků petrklíčů neboli kropáčků. Od židovského hřbitova jsme sešli k Centnerově pile a přes Uhlíčky stou­pali na jižní část Sucháně. V zemi pod námi se nalézal návojenský tu­nel. Někde jinde zas možná ještě dnes leží zbytky betonového drtiče kamene, jež tam ležívaly už v době četných koz a jejich ogarů. Slézá­me jihovýchodní stráň Sucháně. Les tu zdálky vytvářívával podobu lišky. Dnes je tato podoba dobře zachovaná na mapě Hostýnských a Vizovických vrchů z roku 1981. Podle jejích informací je v Hodňovské dolině lokalita razilky smrduté (Aposeris foetida Less.). Ale Holý vrch se na mapu už nevešel. Však také!

Ještě nedávná lopotná kultivační činnost člověka vane odevšad, ale i kdybys dlouho čekal, nepotkáš ho. Pokud nemluvíš sám se sebou příliš silně, můžeš uslyšet hlas jeho televizoru. Lidé se tu už ani nemo­hou podezírat z různých pychů na cizím. Svobodně osamělí se stáhli do svých příbytků. Odtud sice vyrážejí v neděli auty ke známým tře­ba až za Horní Lideč.

Blízko železniční zastávky Návojná podcházíme trať a za chvíli zboku pronikáme na území Řehonůřky. Pár metrů za brumovskými chalupami se po částech odhalují podivně romantické útvary, které kdysi vytvořil člověk, nedávno opustil a zase ponechal přírodě. Pro­hlubně vzniklé vytěžením nějakého materiálu se nejprve proměnily v pastviny a dnes znovu neproniknutelně zarůstají. Divoké nové lís­koví naráží na starý ovocný strom, jehož koruna zbytnělými vlky bě­hem dvaceti let rozbujela zdravou silou do podoby divokého starce.

Starci nachýlili hlavy k sobě, ruce si podali, korunu do koruny zapa­sovali. Tady na Řehonůřce se dá znovu blbnout, a mnohem svobodně­ji než kdysi. Tady bych jako malý Sudkův epigonkret mohl mnoho let střamlat stativ, a nikoho by to nepohoršilo a pořád by mě to bavilo. Tady se nám konečně podařilo vzniknout něco, co bude dozajista k prospěchu budoucího člověka. A což teprve Holý vrch!

Z Řehonůřky vede naše cesta přes chochol starých smrků na Sv. Anně, okolo její kapličky do Hodňovské doliny. Na území označe­ném kose postaveným čtverečkem voníme ve vzduchu razilku. To už jsme na cestě. Dáme-li se vlevo, vede na Holý vrch, dáme-li se vpra­vo, půjde to snáz. Po krátké úvaze se k Holému vrchu obracíme zády a klesáme Hodňovem tváří k zapadajícímu slunci, směrem ke hřbito­vu, kde vycházka končí.

A což teprve sám Holý vrch! Na mé mapě už není! Skládám ji, vstávám od kříže a v obavách pohlížím k nebi, není-li už pro tak da­lekou cestu i slunko moc daleko.

[Obsah, duben 1984.]

O kozách

Naše kozy se jmenovaly Ajna a Cicina.

Tatínek postavil chalupu a rovnou do ní zabudoval chlévec pro kozu, prase a klece pro kotrny, čti králíky. Do chalupy jsme se přestěhovali v tom roce, kdy jsem šel do školy Naše pěkná chalupa stála na konci ulice vedoucí do Návojné: potom byly ještě dvě vesnice, a Slovensko. Ulice končila řadou stodol z obou stran, nalepených na sebe. Naše nepsaná adresa byla "nad stodolami". Za námi byla už jenom jedna chalupa, ta­ková obyčejná, a dál samá pole. Za nimi tekla říká, čti potok. Ale když v roce 1939 přišli Němci, zabrali rol­níkům pole a vystavěli si řadu domů: pěkných, dodnes vkusných. V jednom z nich žijí naši přátelé Orlovi.

Podél stodol rostla alej velikánských lip. V létě krásně voněly a trhali jsme si z nich květ, na podzim jsme pod nimi hrabali list na stlaní pod kozy. Soused­ství stodol bylo milé: z toho, co se v nich pořád dělo, měli jsme obraz celého roku. Já jsem se tam zblízka seznámil s fukarem, žentourem, mlátičkou a parní lokomobilou. Klepání cepů byla zvukomalba podzimu až do Vánoc.

Nad naší ulicí pne se kopec s kapličkou Svaté Anny. V něm je tunel. Na jeho portálu je v kameni vytesán rok mého narození. Já si toho vážím. Kousek od tune­lu začíná nádraží, které je jako celá trať zbudované ve svahu na vysokém náspu. Naproti německých domů proto do vrchu odbočuje od silnice cesta na to nádraží. Na té cestě jsme se v zimě vozili na saních. Udělal nám je tatínek.

Naše chalupa byla několik roků neomítnutá, ne­měli jsme peníze. Ale měli jsme dřevěnou verandu, to neměl nikdo. Postavil ji tatínek, tesař, velice ho to bavilo. Byla mnoho let otevřená, neměli jsme peníze na zasklení. Tatínek si představoval, že tam budou s maminkou sedávat, v neděli budeme tam obědvat. Na sedávání neměli času a obědvat tam, jaksi veřejně, se mamince příčilo. Veranda byla užitečná: každý kdo šel okolo nás a přepadl ho déšť, šel se do ní schovat i s nůší sena. Mně vadilo, že i kozy chodí přes verandu: ty bobky někdy

Kozu maminka koupila, když myslela, že jsem na ni už dost silný. Byla to prvníčka: jednou okocená. Byla šutá čilá bezrohá, tedy bílá koza sánská. Tatínka bavilo učit ji trkat. Seděl proti ní, dělal jí dlaní do čela duc, duc. Ajna napřed držela, pak ohnula hlavu, pak se začala stavět na zadní nohy a dělal proti němu duc, duc! A to dělala i mně, když jsem ji měl prvně vést na pastvu! Maminka se na tatínka hněvala. Ale musel jsem s kozou jít. Objevil jsem, jak ji zkrotit: začal jsem jí rukou tvrdě jezdit podél páteře. Naráz poslušně šla. Zkuste si to také někdy se svou náladovou kozou.

Vedl jsem ji na provaze, ale na pastvě jsem ji měl pustit. Naše první pastva byla v Klobucké. To bylo obecní pastvisko, kam honili všichni všecko. Na jaře byla to krása: se všemi nízkými květinkami. Ale když tráva byla spasená, zbývalo jenom jalovci, jehož tam bylo dost, kozy to měly rády, ale i to bylo brzo ožrané. Nemyslete si, že se vám koza bude pást jenom na trávě jako kráva nebo ovce. Chce listí, větvičky. My neměli ani kousek pole svého, tedy jsem musel na cizí nebo veřejné. Hnávalo nás z naší ulice víc. Maminka nebyla ráda, podle ní měl jsem se starat jenom o koziska. Ani čtení se mi někdy nepodařilo pod košilí propašovat.

Obyčejně jsme začali na Kutě v horce: horka je le­sík. Odtama nás ale vyháněl obecní hajný Ptáček. Do­dnes nevím proč, jelikož kozy se pásly na křovinatém podrostu a všelijakém rostlinstvu, stromům nemohly škodit. Ale jednou jsem dokonce musel na radnici donést pokutu pět korun. Pět korun byl také roční po­platek za pasení na kterémkoli obecním pasinku. Pod horkou teče říka, bujně obrostlá vrbím. Jenže souběž­ně s potokem táhnou se pole: obilí, zemáky, jatelina... Na jatelinu dávali jsme zvlášť pozor, z mokré jateliny mohla se koza zdut, čili nadout. Rolníci nás také vy­háněli. Přitom páslo se tam tak dobře! O kozách v říce jsme ani nevěděli, seděli jsme na trávníku a jen dbali, aby koza nevylezla. Četli jsme, vykládali si nebo hráli karty, nastříhané z výkresu a nakreslené. Kdo prohrál, šel se podívat, kde jsou koze. Stávalo se totiž, že koza přelezla potok a vlezla do zelí na druhém břehu.

V říce byl splav, kde jsme se koupali: nahatí, protože cérky tam nikdy nebyly. Cérky pásaly jinde, a většinou krávy někde na své louce, kde ze samoty zpívaly a je­nom na sebe volaly. Ogaři krávy nepásali, s kravama nic nebylo. Však se říkalo: kozaři - škodaři, kravaři - srabaři. O koupání platilo: na Svatého Ducha do vody půl břucha, o Božím Těle do vody směle.

K tomu Svatému Duchu mířím. To byl pasácký svá­tek. Dostávali jsme lepší svačinu, ke které patřil šumicí prášek. Brali jsme si se sebou hrnky. Všichni toho dne hnali do té Klobucké. Kdo přišel poslední, byl záprtek. "Záprtek, Bohuš záprtek" volalo se naň. Snědla se sva­čina a šlo se ke kamenné studánce za mlýnem. Nabrali jsme si vody, nasypali do ní prášek. Dávali jsme si ochutnat, kdo měl jinou barvu. Karel Rožnovják jed­nou poradil Holbovi, aby si prášek vysypal rovnou do té studánky, že bude mít hodně. Měl!

Že bych pasení někdy vynechal, nepadalo v úvahu. To by maminka musela někde naséct plachtu trávy. To udělala v sobotu, abych v neděli dopoledne mohl muset jít do kostela. Koze jsem pásal do svých čtrnácti roků, kdy jsem začal vlakem jezdit do IV. měšťanky v Kloboukách. Pasení přešlo na Lidku. Kde ta pásala, nevím, musel bych jí teď zatelefonovat. Ale jistě někde s cérkama, a dělaly jistě něco jiného než my.

Naši si představovali, že se mám na pastvě starat jenom o koze. Ty musely přijít domů nažrané. Napasená koza má důlek na svém levém boku vyplněný. Když jsem pásl někde moc daleko, přišly koze domů zas hladné. To když jsem pásl třeba na Hlaváči na staříčkově louce, kde jsem to měl pohodlné, bezpečné, ale byl jsem tam sám. Nebo na obecním v Dúbravě, když začaly růst hřiby.

Ale konečně něco o těch kozách osobně. V druhém roce jsme si od Ajny přisadili kozlátko. Bílé kozy jsou pěkné, ale musejí být čisté i na boku vzadu. Proto jim maminka často podestýlala. Ogaři měli kozy většinou barevné, na těch se všecko tak nepozná. Bílá koza je i ve tváři pěknější, její rysy jsou znát, její oči jsou vý­raznější. Barevné, flekaté kozy mají hlavu jak chlupa­tou hroudu. Ajna byla chytrá a lstivá. Dokud byla na dohled, držela se blízko mne. Když jsem ji neviděl, lí­tala všelikam do škody. Koza nechodí za pasákem jako ovce. Na povel nereaguje. Na dálku jsem ji ovládal ka­mením: když se ubírala někam, kam jsem nechtěl, ho­dil jsem kamenem do křoví před ni, zastavila se. Když jsem zavolal "Ajna na!", otočila hlavu, a když jsem měl něco v ruce, přišla si pro to: chleba nebo jablko. Ale pohladit se nedala. Nesnesla dotyk, nežli samozřejmě na vemeni, od maminky. Abych si položil tvář na její líc, to nešlo. Když si pěkně napasená lehla do chládku, měl jsem chuť lehnout si k ní a dát si hlavu na její bok. Kdepak: skok a pryč! S kozou se nepomazlíte jako se psem nebo kočkou. I kůň je k člověku milejší.

Ajna a Cicina byly nerozlučné. Od obou jsme mí­vali kozlátka. Jinde jsem popsal, jak se pozná, že koza potřebuje kozla, a co to s ní udělá i duševně. Kozlata bývaly dvě, tři. Někdy se narodila štyra: čti hermafrodit. Maminka porod hlídala i v noci. Pak dbala na to, aby se každé dostalo ke štrychu. Když byly kozlata větší, brávali jsme je do kuchyně, aby kozu pořád neta­haly. Byly v bedně pod šporákem. Vyskakovaly odtam­tud a honily se po kuchyni. Maminka je odstavovala od kozy: učila je pít z kastrolu přes prst. Nakonec se ovšem zabíjely, to je smutný účel těch tvorů.

V létě, po senoseči, se krásně pásalo na Řehonůřce, když Bližňáci požali svou velikou zvlněnou louku a pak už jim na ní nezáleželo. Oni sami tam potom ani krávy nepásli, bylo to pro ně daleko, měli někde něco blíž. Tak nám jejich louka zůstávala Arizonou. Byla ze tří stran omezena hrázou: hráza je pás křoví, hlavně lískového a habrového. Dole končila prudkým svahem nad železniční tratí. Tady jsem často sedával a pozo­roval posunování vlaku. Koza na trať nikdy nechodí. Přes ty všelijaké dráty, do toho hrubého štěrku ji nic neláká. Nebo jsem jen hledíval do krajiny, kterou jsem znal do každého samělého stromu. Když před tunelem zapískal vlak, počítal jsem vteřiny mezi obláčkem páry a zvukem, tak jsem věděl, co je jak vzdálené. Na obloze dvě vrstvy oblaků v různé výši pohybovaly se odlišnou rychlostí. Sloupek kouře někde nad lesem mi říkal, co se tam asi děje.

Na horním konci louka končí horkou skládající se z lípy, buku, dubu, plané třešně..., podrostlých všelija­kým křovím. Na jaře tam kvetl lýkovec, později divoké lilie. Vůbec byla louka porostlá všelijakým kvítím. Já jsem sem chodíval trhat kvítka pro naši Lidku, aby o Božím Těle měla jako ostatní cérky co rozhazovat na cestu před baldachýn s křížem, velebným pánem a ministranty.

Z levého i pravého horního rohu louky vedly do horky úzké chodníčky, které se nad horkou scházely pod malým lomem. Byla tu taková malá plošina, kde jsme pořádali kmenové vúdú, kladli oheň, zpívali Aj doraka manja hane... Byla tu i studánka. Uprostřed rostla lípa, do jejíž koruny jsem si věšel pytel se svými potřebami: čelenka, luk, šípy, provaz, vahgun... Každý jsme měli svou skýš.

A ještě něco tam bylo! Vedle jednoho chodníku byla jakási jáma, zarostlá, zakrytá. Objevil jsem ji tak, že jsem do ní spadl, když jsem se plížil. Výborně jsem odtud pozoroval ostatní. Ale brzy jsem vylezl, byl jsem plný mravenců. Když jsem potom jezdíval domů ze světa, vždycky jsem se na tu jámu šel podívat. Byla tam. Ted jsem ji ale neviděl třicet roků. Přemýšlel jsem, jak vznikla, když vedle ní nebyla vyházena žádná hlína. Myslím, že to byl vývrat velkého stromu, jehož kmen i kořeny si Bližňáci odvezli. Umiňuju si, že až teď poje­du do Brumová, ještě tam nějak dolezu.

Co mají kozy rády.

Než trávu, raději listí, konce větviček. Kůru štěpů ovocných! Svídu a ptačí zob: to je ligustrum. Hrozny jeho bílých kvítků na jaře, černých bobulí na podzim. To považuju za nejvoňavější květ jara. Trávu pěknou vysokou, kterou si okořeňují bodlákem, šťovíkem, vra- tičem. Pampelišku! Šípek i hloh měly kozy velice rády: divil jsem se, jak se jim od ostnů dělají na lících hrbolky, čekal jsem, kdy se jim to propíchne, ale ony to nějak v hubě zpracovaly. Jednou jsme přijeli do Dobřichovic a paní Vaculíková se zděsila: jedna nájemnice jí ostří­hala růže. Podíval jsem se na to a odborně jsem viděl, že je to ohryzané jako od kozy. A opravdu: nějaká srna přeskočila plot, museli ji vyhánět.

Na zimu se muselo nasušit seno. Krom toho kozy potřebovaly letinu: to byly snopy všelijakého suchého větví. Na podzim jsem z pastvy musel domů přinést takovou otépku lískoví. Tatínek to dělal velkoryse: ořezal odspodu nějaký dub. To se obecně dělalo, proto u nás duby, jestli jste si všimli, bývaly vysoké, štíhlé.

Podél silnice do Návojné rostly jabloně. Když na podzim nastal vítr, posílala mě maminka sbírat po příkopech jablka: pro kozy.

"My Delawarové nejsme četní," napsal jsem ve svém deníku a cituju to potom v Knize indiánské. Bý­valo nás nejvíc šest. Ale ucházeli se o členství v našem kmeni i kluci, kteří neměli kozy, nemuseli pásat, což se neosvědčilo, zaváděli jakási jiná pravidla.

Nejčastěji jsem pásal s Karlem. "Vidíš, Karel už žene," pobízela mě maminka. Šel se svýma hnědýma rohatýma kozama a zpíval si svou německou písničku o postiliónovi. Karel byl sirotek, žil u tety, a byl chro­mý: obě nohy měl v kotnících jaksi zkřivené. Proto tedy špatně běhal, ale on i oběma rukama špatně házel. Ale byl členem kmene, hodně četl, dobře se učil, byl veselý, býval hladný. Co s ním? Ustanovil jsem ho čarodějem, dal mu jméno Kulhavý pes. Přijal to rád, ostatní ogaři ho uznávali. Po válce se ho ujaly sociální a medicínské instituce: operovali mu nohy a byl z něho štíhlý vyso­ký, dokonalý mladý muž, vyučil se hodinářem. Žije.

Dobrý byl Jožin, který měl znělku "bérte sa, bérte sa, nepřátel ide". Nejlíp z nás uměl utíkat, pěkně zpí­val, dělil se o svačinu, a když se něco mělo koupit, dal nějaký peníz. Potom tam byl Jirka: normálně by se mu říkalo Jura, ale on přišel z Čech. Museli jsme ho domestikovat, měl moc rozumu. Chodíval tam kdesi do kina, u nás ještě tehdy stálé kino nebylo, vykládal nám o Pepkovi námořníkovi a zpíval jeho pěsničku "empapajla sejlamen, jukerisman sembébis, empajla sejlamen". Byl nadaný na plíženou, nejlíp tu hru chápal. Byl hodný. O dalších ogarech nemám co říkat.

V Arizoně jsme stříleli z luku, závodili v hodu oště­pem: to byl dlouhý lískový prut. Já jsem hodil nejdál. A klidně jsme po sobě házeli, oštěpu se dalo snadno uhnout, a vraceli jsme si je. Jen jednou jsem trefil toho Karla. Nešlo o malou odřeninu na hlavě, ale prorazil jsem mu klobouk. On plakal, bál se jít domů. To mě ve­lice, velice trápilo a já jsem... já jsem se prvně v životě za někoho modlil: za Karla.

Plížená byla taková hra, kterou jsme vymysleli s tím Jirkou. Všeci jsme se rozběhli a někde se scho­vali. A ted jsme se měli jeden ke druhému plížit: neviditelně! Když někdo někoho uviděl, zavolal jeho jméno a ten vypadl ze hry. Vrcholem bylo připlížit se k někomu až na dotek : chytnout ho za nohu, seskočit na něho ze stromu... Ted pochopíte, jak to bylo dobré, když jsem ve své jámě mohl jen čekat, až kolem mne někdo poleze po břichu, a natáhnout ruku. Špatně se hrálo s tím, kdo se jen skrýval a bál jít do akce.

Někde jinde jsem už popsal, jak jsme přepadli vlak. Nikomu se nic nestalo, ani ve vlaku, když komusi šíp vletěl oknem dovnitř, ač povel byl střílet nad vlak, účinek na cestující měl být jenom divadelní. Někdy jsem pomýšlel na to, že napíšu, jak jsme zajali nepří­tele a uvázali ho k mučednickému kůlu... téma mého spisu mělo být v tom, jak někoho z kamarádů dostat do postavení nepřítele. Totiž hrát ho nikdo nechtěl. Vymýšleli si, že zajmeme někoho úplně cizího. Vylou­čeno! Musel jsem někoho do té pozice dostat. Zařídil jsem opravdový spor a hněv. Za což jsem se styděl před jeho maminkou a šel jsem jí to potom vysvětlo­vat. Po tom se všecko urovnalo, i "nepřítel" pochopil, že to byla hra. Zajali jsme nepřítele, přivázali ke kůlu... a co: křepčili jsme kolem něho, zpívali Aj doraka manja hane, posmívali se mu. Krom snad zkřiveného vlasu na hlavě při svazování nesměl utrpět ani škrábnutí. Napadlo mi, co je to vlastně nepřátelství v životě: není to jen úloha, která se někomu vsugeruje? Nemajíce skutečných nebezpečí, hrajeme si na ně. Ale psát to už nebudu, nechce se mi.

V osmatřicátém roce, když Němci vyháněli naše lidi z pohraničí, dostali jsme na nádraží nového před­nostu stanice. Měli dvě dcerky. Ta starší chodila denně kolem nás s konvičkou pro mléko. Díval jsem se na ni. Někdy šla s houslovým pouzdrem do měšťanky na ho­dinu. Čím ji rodiče chtěli mít? Já jsem okolo nich den­ně chodil s kozama. To mi jaksi vadilo. Možná i proto, když mi paní učitelka Svatoňová nabídla, abych se učil na něco hrát, vybral jsem si housle. Pan učitel Gótz mi brzo řekl, že už jsem předehnal Věru. Něčeho si možná všiml, protože jednou nás pozval oba na touž hodi­nu... a nepřišel! Věra, ta ani nechtěla otevřít housle. Seděla a hleděla do zdi. O tomto, o Věře, jsem už kdesi také psal: jak se mi nedařilo ani s ní mluvit. Jednou jsem jí napsal dopis, a když šla pro mléko, dal jsem jí ho do ruky, odhodila ho hned do příkopu, mám ho. Ona byla ještě moc malá, byla o dva roky mladší než já, měla dvanáct roků. A bylo jí sedmnáct, když ji dala její maminka spát k nám: když přišli Rusové.

Tatínek mi jednou pravil: "Když se ti líbí nějaká cérka, podívej se na její mamu, taková bude." Její ma­minka byla pěkná a milá, s tou jsem mluvíval často: protože, nevím, jak k tomu došlo, začal jsem si od nich vypůjčovat knihy. Přečetl jsem tvrdošíjně celého Móra Jókaie /1852-1904/. Bylo to o maďarských dějinách, napínavé. Co vím o Maďarech, vím od něho. Věra, co ta četla, odmítla se se mnou o tom bavit.

Ještě jednou, později, měl jsem něco s našima kozama. Byl jsem už ve Zlíně u Bati asi dva roky, když mi našli TBC. Léčba byla v tom, že mi dali dva měsíce ne­mocenské a přídavkový lístek na půl litru mléka denně. Byl jsem doma, četl... a psal. Napsal jsem povídku do literární soutěže Baťovy školy práce, dostal jsem první cenu, povídka se jmenovala "Cáry" a nemám ji. Našim ovšem napadlo, že bych mohl jít s kozama. Šel jsem rád. To už jsme starou Ajnu neměli, měli jsme Cicinu a od ní Cicinku. "Kam půjdeme?" zeptal jsem se jich.

"Do Arizony," řekly. Pustil jsem je, sedl si na břeh nad tratí a četl jsem životopis Gándhího od Romaina Rollanda. To mě nadchlo. Když jsem nastoupil do práce, udělal jsem o tom přednášku v naší družině. Šel jsem se tehdy podívat také na svou jámu: byla tam. A toto mi zůstalo z té doby na celý život: Mahátmá Gándhí a několik drobných kalcifikací v levém hylu.

Ale co bylo s naší Ajnou? Bylo jí asi šest let, když začala být divná: skláněla hlavu k zemi a kývala jí ze strany na stranu. Bylo jasné, že má bolest. Kdosi nám řekl, že může mít motolici. Zavolali jsme řezníka Strnku. Když jí rozpůlil hlavu, měla v každé nadoční dutině tlustou bílou larvu. Přečetl jsem si ted v encyklopedii, že ten hmyz by později vylezl. Ale! Žasnu nad tím, že se taková zvířata musejí stejně zabíjet: na to je lidé cho­vají. Ajna byla vlastně osobou. Zabírala v mém životě víc místa, než mnozí lidé okolo mne.

Koze jsem pásl jenom asi pět roků. A cítím to jako jednu z hlavních kapitol svého života. Asi proto, že jsem tam prožil nejrůznější situace a vztahy v mode­lové formě, zkusil si své schopnosti a získal některá rozhodnutí pro celou budoucnost.

(2011)